Karel IV. a vidění v Terenzu

V VII. kapitole Vlastního životopisu popisuje císař Svaté říše římské, král Český, Otec vlasti Karel IV. to, co prožil jedné noci ve vsi Terenzo v kraji Parmském:

        V té době, když jsme byli v Lucce (11.6 až 12.8.1333), ďábel, který stále hledá, koho by pohltil, a nabízí lidem slasti, v nichž se ukrývá žluč, když již dávno předtím jsme byli jím pokoušeni, ale s pomocí boží milosti přece jsme zůstali nepřemoženi, sám nemoha, ponukl lidi špatné a zkažené, kteří ustavičně drželi při našem otci ( Janu Lucemburském), aby nás svedli z cesty pravé do osidel špatnosti a smilství, a tak byvše svedeni od lidí zkažených, byli jsme zkaženi spolu se zkaženými.

        Posléze náš otec dal se nedlouho po nás na cestu k Parmě, a přijeli jsme společně do vsi jménem Terenzo v kraji parmském v neděli dne 15. srpna, na niž připadlo Nanebevzetí svaté Panny Marie. Této noci pak, když nás spánek přemohl, ukázalo se nám toto vidění: anděl Páně se postavil vedle nás na levé straně lůžka a udeřil nás do boku řka: „Vstaň a pojď s námi!“ My pak jsme v duchu odpověděli: „Pane, nevím, ani kam, ani jak bych s vámi šel.“ A on, uchopiv nás za vlasy na temenní části hlavy, vznesl se s námi do vzduchu až nad veliký šik ozbrojených jezdců, kteří stáli před jedním hradem připraveni k boji. I držel nás ve vzduchu nad zástupem a pravil nám: „Pohleď a viz!“ A hle, druhý anděl sestupující s nebe držel v ruce ohnivý meč a udeřil jednoho muže uprostřed šiku a uťal mu oním mečem pohlavní úd a ten, jakoby smrtelně raněn umíral sedě na koni. Tu anděl, drže nás za vlasy pravil: „Poznáváš toho, jenž byl udeřen od anděla a zraněn až k smrti?“ I řekli jsme: „Pane, neznám, ani místa nepoznávám.“ Řekl: „Věz, že je to Dauphin z Vienne, který byl pro hřích smilství od Boha takto raněn; nyní se tedy měj na pozoru a otci svému můžeš říci, aby se varoval podobných hříchů, nebo vás postihnou věci ještě horší.“ My pak jsme litovali toho Dauphina z Vienne jménem Guiga, jehož babička byla sestrou naší babičky a on sám byl synem sestry krále uherského Karla Prvního. Tázali jsme se anděla, zda se bude moci vyzpovídat před smrtí. I byl jsem velice zarmoucen. Anděl pak odpověděl, řka: „Bude se moci vyzpovídat a bude živ několik dní.“ Tehdy jsme viděli na levé straně šiku stát mnohé muže, oděné do bílých plášťů, jako by to byli mužové veliké vznešenosti a svatosti, a rozmlouvali navzájem pohlížejíce na šik, a na to, co se bylo stalo; a dobře jsme je pozorovali. Přece se nám však nedostávalo milosti otázat se ani anděl sám od sebe neodpověděl, kdo neb jací byli ti muži tak veliké důstojnosti. A potom jsme byli rychle vráceni na své místo, když již svítila denice. Tu přišel Tomáš v Villeneuve, rytíř z kraje lutyšského, komoří našeho otce, a vzbudil nás, řka: „pane, proč nevstáváte, váš otec již hotov sedá na koně!“ Vstali jsme a byli jsme jako rozlámaní a tak zmalátnění jako po veliké cestovní námaze. I řekli jsme mu: „Kam máme jet? Vždyť této noci jsme tolik zkusili, že nevíme, co bychom měli činit.“ Tu řekl nám: „Co se stalo, pane?“ I řekli jsme mu: „Dauphin zemřel; a náš otec chce shromáždit vojsko a táhnout na pomoc Dauphinovi, který válčí s hrabětem savojským. Naše pomoc mu neprospěje, protože zemřel.“ On pak se nám vysmál a onoho dne, kdy jsme přijeli do Parmy, (17.8.1333) pověděl našemu otci vše, co sme mu byli řekli. Tu náš otec, dav si nás zavolat, tázal se nás, zdali je to pravda a zdali jsme měli takové vidění. Odpověděli jsme mu: „Ovšem, pane, věztež s jistotou, že Dauphin je mrtev.“ Otec však domlouvaje nám, řekl: „Nevěř snům.“ Avšak svému otci a jmenovanému Tomáši nepověděli jsme v úplnosti vše, jak jsme to viděli, nýbrž pouze to, že Dauphin zemřel. Po několika dnech pak přišel posel nesa zprávu, že Dauphin shromáždiv své vojsko přišel před kterýsi hrad hraběte savojského a že byl zasažen velikým šípem z jednoho samostřílu uprostřed všech svých rytířů a že po několika dnech, vyzpovídav se, zemřel. Tehdy náš otec, uslyšev ty zprávy, pravil: „Divíme se velice tomu, že náš syn nám jeho smrt napřed předpověděl.“ A velice se tomu divili on i Tomáš, ale nikdo potom s nimi o té věci nemluvil.

       

V poznámkách ke kapitole VII. autor překladu píše:“…Sen, o dauphinovi Guigovi z Vienne, který Karel vylíčil s takovou živostí, měl pro jeho duchový život velký význam a změnil pronikavě jeho životní názory i praxi. Viděl v něm vážné napomenutí Boží, jemuž se bezpodmínečně podrobil a na něž ještě po létech s vděčností vzpomínal… Krásné svědectví o tom podává arcibiskup pražský Jan Očko z Vlašimě v proslulé řeči nad rakví císařovou: „…Manželství dodržoval tak čistě a pevně, že ho nikdo nemohl přemoci.“

Dále pak Očko vylíčil Karlův „vědecký profil“ v tento smysl: „…Měl v sobě ducha vědění. Neboť, jak je známo, byl tak učený, že byl považován za vzdělaného a mistra v teologii…“

(Karel IV Lucemburský - Vlastní životopis -  Překlad z latiny, poznámky od Jakuba Pavla)

            Kdo by nevěřil císaři římskému a králi českému, že to co vypráví o prožitku za oné noci je skutečnost. To, že onen příběh není citován a je sekularizovanou společností opomíjen, dosvědčuje, že není brán vážně, a když, tak jako pouhá fantazie pitím a smilstvím unaveného mozku.  Ale na jeho vyprávění je ještě něco velmi zajímavého a po celá staletí nepostřehnuto - to co podpírá a stvrzuje pravost jeho prožitku. Jsou jimi skryté symboly souvztažnosti a předobraznosti, které se k této události vztahují a stvrzují to, že se tak, jak ji Karel IV. popisuje skutečně udála a nejednalo se o pouhý, vlastní fantazií vygenerovaný, náhodný sen.  

        Ve své kronice se o Karlově vidění zmiňuje také Beneš Krabice z Weitmile: …Karel, dal se, stržen svým zkaženým okolím, na cesty hříchů mládí. Avšak Bůh, který ho určil, aby byl vladařem světa, ho napomenul v tomto vidění, aby se podřídil jeho přikázáním…

         Zde je vhodné připomenout Nový zákon, Zjevení Janovo 3.1-3: „Vím o tvých skutcích – podle jména jsi živ, ale jsi mrtev. Probuď se a posilni to, co ještě zůstává a je už na vymření! Neboť shledávám, že tvým skutkům mnoho chybí před Bohem; rozpomeň se tedy, jak jsi mé slovo přijal a slyšel, zachovávej je a čiň pokání. Nebudeš-li bdít, přijdu tak, jak přichází zloděj, a nebudeš vědět, v kterou hodinu na tebe přijdu.“

        Opravdu významný sen mívá vždy vztah k duchovnímu životu člověka a bývá tak naznačováno něco potřebné k jeho znovuzrození. Stav člověka před znovuzrozením je takový, že jeho žádostivosti a nepravdy převládají nad náklonnostmi dobra a nad pravdami vstupujícími do člověka ze Slova od Pána. Po znovuzrození ale vládne vnitřní člověk nad zevním, tj. nad jeho chtivostmi a nesprávnými názory. Vláda vnitřního člověka je charakteristická bázní před zlem a hrůzou z nepravdy, neboť zlo a nepravda jsou v rozporu se svědomím. Jednání proti svědomí takového člověka děsí.

(Pohledy do tajemství Bible– Jan Samuel Mařík)

       

Ve své kronice Beneš Krabice z Weitmile dále píše: „…Proto potom Karel miloval a bál se Boha ze všech sil svých a zasloužil si, aby byl povznesen k výsosti císařské…“

Tak v noci, z 15. na 16. srpna 1333 byl Karel napomenut a varován autoritou Nejvyšší. Právě to byl zlomový, nejvýznamnější okamžik jeho života. Vidění měl stále na paměti a odkazoval se k němu.  Od této chvíle žil aby nejen podle jména byl živ, ale narodil se znovu. Z vůle Boží stal se císařem Svaté říše římské a králem českým, jedním z nejpříkladnějších císařů a králů, který kdy na této zemi žil.

        V textu, kterým Karel své vidění popisuje, nalezneme tyto symboly:

Stalo se tak ve svátek Nanebevzetí Panny Marie. Byť jednotlivé církve k ní mají rozdílný vztah, přesto lze najít spojitost mezi Marií a zvěstováním. Boží vůli jí zvěstoval archanděl Gabriel. Dá se tedy usoudit, že právě takovýto křesťansky významný den, je nejvhodnější dobou ke sdělení, či zvěstování Boží vůle člověku, který se měl stát císařem. Neboť Bůh tak zároveň svou vůli potvrzuje.

Jeho vůli vykonal anděl Páně. Andělé v křesťanské tradici jsou poslové Boží. Jsou od Pána vybaveni nepředstavitelnou mocí a Bible je plná sdělení o tom jak vykonávali Boží vůli na zemi i na nebi.  

       

Karel píše: …Anděl Páně se postavil na levé straně lůžka a udeřil nás do boku.

„Boky, ledví“ symbolizují manželskou lásku, jako základnu každé lásky a tedy dobro lásky. V souvislosti s pojmy „boky, ledví, bedra, se uvádí manželská láska, protože má souvislost (i anatomicky) s genitáliemi… Jak z Karlova textu je zřejmé, ač ženat, byl s lidmi zkaženými a špatnými sveden do osidel špatnosti a smilství. 

       

„…A on, uchopiv nás za vlasy na temenní části hlavy…“ 

Protože v této symbolice starozákonní proroci předobrazovali slovo a tedy i nauku církve, hlava je symbolem moudrosti ze Slova. Proto vousy a vlasy označovaly to, co je poslední mezí, čili ultimem pravdy.

Slovo v literním smyslu není soudržné a někdy se zdá, jako by si odporovalo. Ti, kdo nejsou osvěcováni, je proto mohou vysvětlovat a interpretovat takovým způsobem, aby si potvrdili jakoukoliv domněnku a blud, a obhájili tak jakoukoliv svou světskou a tělesnou lásku.

         Bylo tak Karlovi naznačeno, že se nachází na samé mezi pravdy, na samé hranici dobra a zla. Přestože jej Anděl mohl uchopit za ruce a vznésti se s ním, neučinil tak a volil odpovídající symbol - vlasy.  

„…vznesl se s námi do vzduchu až nad veliký šik ozbrojených jezdců, kteří stáli před jedním hradem připraveni k boji…“

Zcela jistě zde jde o stav „vytržení ducha“, který zažívali nejen starozákonní proroci. Jde o jevy naprosto vzácné, vymykající se jakýmkoliv přírodním představám. K objasnění musíme vzít v úvahu zákonitosti duchovního světa, které se v takovýchto případech aplikují. Člověk, jehož duch je „vytržen“, může cestovat na kterékoli místo na světě, aniž by jeho tělo opustilo své původní místo. To umožňuje neexistence fyzického časoprostoru v duchovním světě na rozdíl od našeho světa přírodního.  Dochází k tomu i v mimořádných situacích ohrožení vlastního života, či v poslední době často při prožitcích NDE (prožitek blízké smrti).

      Reinhold Messner při sestupu z vrcholu Nanga Parbatu, a poté, když ho všichni již považovali za mrtvého, se po šesti dnech krutého strádání, objevil v civilizaci. „Když jsem se snažil zachránit holý život, několikrát jsem už dokonce vnímal, že se moje duše odděluje od těla. Měl jsem pocit, že už nejsem jedna bytost ; skutečně se mi zdálo, že se dívám sám na sebe, a že ze sebe vystupuji.“ (Lidové noviny, 20.9.2014)

„…A hle, druhý anděl sestupující s nebe držel v ruce ohnivý meč a udeřil jednoho muže uprostřed šiku a uťal mu oním mečem pohlavní úd…“

Všeobecně ve Slovu výraz „meč“ znamená pravdu, bojující proti nepravdám. Je-li v ruce, znamená to boj z moci, zde z pověření samotného Boha. Plamen je nedělitelným jevem ohně, a proto bývá ve Slově uváděn v podvojném výrazu: „oheň a plamen“. To je povaha souvztažností, že jeden z výrazů se vztahuje k dobru (nebo zlu) a druhý k pravdě (nebo nepravdě). Oheň symbolizuje dobro a proto „plamen“ označuje Božskou pravdu v ultimu řádu – čili Slovo v liteře. Karel tedy viděl a pojmenoval správně meč, který držel anděl v ruce, jako ohnivý.

        Souvztažnost cizoložství a smilstva s hanobením a falšováním dobra a pravdy Slova vyplývá z faktu, že všechno a každé stvořeného vesmíru - makrokosmu – obsahuje a stojí na principu manželství, tedy na spojení dobra a pravdy. Proto mikrokosmos – člověk a také církev stojí a padá s tímto řádem. Že cizoložství a smilství je opakem manželské lásky, není třeba dokládat.

Smilství v liteře Slova představuje fyzickou smilnou lásku, cizoložství v duchovním smyslu pak znamená falšovat porozumění pravdě Slova. Proto byl ohnivým mečem Dauphinovi uťat symbol smilstva, úd.

„…Tehdy jsme viděli na levé straně šiku stát mnohé muže, oděné do bílých plášťů, jako by to byli mužové veliké vznešenosti a svatosti, a rozmlouvali navzájem pohlížejíce na šik, a na to, co se bylo stalo; a dobře jsme je pozorovali. Přece se nám však nedostávalo milosti otázat se ani anděl sám od sebe neodpověděl, kdo neb jací byli ti muži tak veliké důstojnosti.“

V duchovním světě je každý oblečen podle pravdy, kterou má v sobě. Na kvalitu nitra lze tedy usoudit ze zevnějšku. Plášť tedy označuje pravdu v zevní formě. Jeho bílá barva znamená ve Slově pravdu moudrosti, protože pochází ze světla slunce duchovního světa, které ve své podstatě je Božskou Moudrostí Páně. Proto se tito mužové odění do bílých plášťů jevili Karlovým očím v souladu se svým nitrem, jako mužové veliké vznešenosti a svátosti.

               

Karel IV byl vladařem, o němž je možno po pravdě říci, že panoval z vůle Boží k prospěchu zemí Koruny české a jeho lidu natolik, že byl nazván Otcem vlasti. A ve snaze poučit či varovat své následovníky v kapitole II. Vlastního životopisu píše:

„Když pak budete kralovat po mně, ozdobeni korunou královskou, pomněte, že i já jsem kraloval před vámi, a že jsem obrácen v prach a v hlínu červů. Podobně i vy upadnete v nic, přecházejíce jako stín a jako květ polní. Co je platna urozenost aneb hojnost věcí, není-li přidáno čisté svědomí s pravou vírou a s nadějí na svaté vzkříšení?...Nehřešte proti Duchu svatému spoléhajíce příliš na milost Boží, protože Duch svatý se od vás vzdaluje; pomnětež, že Duch svatý je nepřítel hříchu. Nedopřávejte u sebe místa hněvu ale mírnosti; neboť mírnost vítězí nad hněvem a trpělivost nad špatností. Nezáviďte jeden druhému, ale raději mějte lásku mezi sebou, neboť závist plodí zášť. Kdo nenávidí, není milován a ve své zlobě zahyne. Kdo však má lásku, miluje a je milý Bohu i lidem. Bude-li se chtít srdce vaše povyšovat, pokořte se, a nechť k vám nevkročí noha pýchy. Pýcha je nemilá Stvořiteli i lidem šlechetným a proto nemá pyšný milosti ani u Boha  ani u lidí. Zdrtí ji pak Bůh na konci, sesazuje mocné se stolice a z prachu pozdvihuje ponížené, aby seděli s knížaty a obdrželi stolici slávy…“

        Jak otcovsky moudré. Dnes nám vládnou lidé z vůle lidu natolik dobře, nakolik jsou tato Karlova, po staletí platná slova zakotvena v jejich srdcích. Nakolik jsou zakotvena v našich srdcích, natolik dokážeme rozpoznat, zda ti, kterým vládu svěřujeme, jsou k ní způsobilí.

*             

Roman Kočur

Použitá literatura:

1        1.    Karel IV. Lucemburský, vlastní životopis.

Překlad z latiny, poznámky a úvodní studie Jakub Pavel

     2. Pohledy do tajemství Bible, Jan Samuel Mařík    

          

         

Václav Havel: Obraz bílého koně ve vesmíru

            Václav Havel: Obraz bílého koně ve vesmíru

Na Benefičním galavečeru nadačního fondu Trebbia vysílaném Českou televizí dne 11. března 2012 byl dražen obraz, jehož autorem je Václav Havel. Obraz údajně představuje bílého koně ve vesmíru a tak byl i nazván. V krátkém filmovém komentáři bylo konstatováno, že kůň znamená svobodu, bílá čistotu a vesmír je označením pro veškerý časoprostor, hmotu a energii v něm. Přesto byla vyslovena otázka, „jaké poselství je asi ukryté ve výtvarném díle jedné z největších osobností tohoto světa?“

Je tam skutečně nějaké poselství ukryté? Pakliže ano, proč je Václav Havel nesdělil nikomu  ani svým nejbližším? Jaký pro to mohl mít důvod? Byla snad symbolika obrazu pouze hluboce osobní výpovědí?        

Pokud se v dospělosti jedinkrát a zároveň naposled chopil štětce, co jej k tomu  přimělo? Vzpomínka na dětství, kdy se jeho maminka , která ráda kreslila, snažila aby také maloval? Či krátkodobý rozmar dramatika, disidenta, člověka mimořádného intelektu a charakteru, který se rozhodl nakreslit obraz, jehož námětem byl poněkud jednoduchý, značně neobvyklý motiv koně nacházejícího se ve vesmíru, s tak prostým, přesto jím tajeným poselstvím či symbolikou, prezentovanou v komentáři? Nebo naopak, byť rukou kresbou již dlouho necvičenou,  pokusil se do svého obrazu vložit obsah hodný jeho intelektu, zatímco výtvarná úroveň malby nebyla  podstatnou? Jsem přesvědčen, že volil právě to.

Dominantním objektem obrazu je bílý kůň. Obklopuje ho prostředí, které vypovídá, do jakého rámce je symbolický obsah vložen. Představuje vesmír, jak bylo v komentáři uvedeno?  Domnívám se, že nikoli. Ten by obklopoval bílého koně  v celé ploše obrazu a vedle hvězd by obsahoval i jiné kosmické objekty  různých proporcí. Ale tady vidíme, že kůň stojí zcela zřetelně na otevřeném hvězdném nebi. Dokonce jeho levé přední kopyto se dotýká  modré hvězdy, která svou modrou září obklopuje jeho zlatou podkovu.  Od umělce, jakým Václav Havel byl, by se dalo očekávat, že nejbližším námětem koně mu bude bílý, okřídlený Pegas, který podkovou vyráží pramen a devět pannen neboli věd (múz) stojících okolo. Zobrazený kůň ale nemá křídla a přece se nachází na otevřeném, hvězdném nebi. Pokud jsme někdy v životě drželi v rukou Bibli a začetli se do Nového zákona, pak nás patrně napadnou verše  Zjevení sv. Jana:

„A viděl jsem nebesa otevřená, a hle, bílý kůň, a na něm seděl ten, který má jméno Věrný a Pravý, neboť soudí a bojuje spravedlivě. Jeho oči plamen ohně a na hlavě množství královských korun, Jeho jméno je napsáno a nezná je nikdo než On sám. Má na sobě plášť zbrocený krví a Jeho jméno je Slovo Boží. Za ním nebeská vojska na bílých koních, oblečena do bělostného čistého kmentu.“ Zj.19-11,12,13,14 Má symbolika s těmito verši něco společného?

Symbol bílého koně se objevuje takřka ve všech kulturách.  A je mu také připisován hluboký, byť různorodý význam. Lze jej nalézt v mnoha publikacích, zabývajících se symbolikou. V žádné z nich však nenalezneme to podstatné, klíč,  který by propojil významy jednotlivých symbolů, které se na obraze vyskytují, do smysluplného obsahu, a zároveň se vztahoval k autoru obrazu, Václavu Havlovi. Souvisí onen symbol bílého koně přece jen s verši Janova Zjevení? Pakliže ano, pak by se tento klíč mohl nalézat v  rozsáhlém díle Emanuela Swedenborga „Nebeská tajemství“, konkrétně v části, která se nachází v knize Styk duše s tělem a O bílém koni v Apokalypse. ( Překlad Rev. M. Krejza a L. Máchová, Tiskservis Ostrava 2002) Ta pojednává nikoli o symbolice, přestože se tak může jevit, ale o staré, současnou civilizací zapomenuté nauce souvztažnosti. V knize nalezneme tato Swedenborgova slova:

„...Ze smyslu jednotlivých výrazů (uvedené části Janova Zjevení) je zřejmé, že je zde popisováno Slovo ve svém duchovním, neboli vnitřním významu. Otevřenými nebesy se znázorňuje a označuje, že vnitřní význam Slova lze pozorovat v nebi, a proto je spatřují i ti na světě,kterým je nebe otevřeno. Bílý kůň znázorňuje a označuje chápání Slova co do jeho vnitřního obsahu.“

Skutečnost, že se na obraze jezdec nenachází  tedy znamená, že V. Havlovi záleží zejména na chápání vnitřního obsahu slova světského, které k němu doléhá ze světa a  kterým promlouvá a vyjadřuje se ve svých hrách, textech a promluvách, on sám.

 Dále E. Swedenborg vysvětluje:„Ve starých církvích bylo dobře známo, že vozy a koně označují tyto věci, neboť šlo o církve obrazné a věda o souvztažnostech a zobrazeních byla u lidí této církve považována za vědu nejvýznamnější…“

Jisté je jedno. Václav Havel byl muž  vynikajícího intelektu, spisovatel, dramatik i politik.. Nic pro člověka Havlova zaměření nemohlo být důležitějšího, než hluboké porozumění slovům v celé jejich významové hloubce a šíři, síle, slabosti, citovosti i skrytém nebezpečí dvojznačnosti, schopnosti řadit je do vět jednoznačného významu a vyjádřit jimi naprosto přesně to co chtěl sdělit a jimi ovlivňovat k lepšímu společnost i svět… Slova, slova a zase slova.  Zkoumal je. Když je vyslovoval, mnohdy je současně  rukama jakoby prohmatával, aby se snad ujistil, že neobsahují nic víc ani méně, než jen to, co jimi chtěl vyjádřit. Pohrával si se slovy ve svých Antikódech, když se svým bratrem Ivanem vymýšleli slova svého jazyka  Ptydepe, „který měl v prostředí děje hry Vyrozumění zajistit štěstí vyloučením emocionality, nepřesností, mnohoznačnosti atp. Ptydepe bylo vyvinuto ryze vědecky, tak, aby eliminovalo dvojznačnosti a možné omyly z přeslechnutí stejně nebo podobně znějících slov…“(Wikipedie)

            To, jak byl zaujat slovem nejlépe dokládá jeho skvělá esej „Slovo o slovu“, kterou napsal a prvně přednesl ve Frankfurtu 15. října 1989 u příležitosti udělení mírové ceny německých knihkupců. Ocitujme některé pasáže:

            „Je-li Slovo Boží zdrojem veškerého Božího stvoření, pak ta část tohoto stvoření, kterou představuje lidské plémě, je sama sebou jen dík jinému Božímu zázraku, totiž zázraku lidského slova.“ 

„Žádné slovo, aspoň v onom poněkud metaforic­kém smyslu, v jakém tu slovo „slovo“ používám, – neobsahuje jen to, co mu přisuzuje etymologický slovník. Každé v sobě obsahuje i osobu, která ho vyslovuje, situaci, v níž ho vyslovuje, a důvod, proč ho vyslovuje. Totéž slovo může jednou zářit velkou nadějí, podruhé vysílat jen paprsky smrti. Totéž slo­vo může být jednou pravdivé a jednou lživé, jednou oslňující a jednou šálivé, jednou může otevírat nád­herné perspektivy a jednou může jen pokládat na zem kolejnice vedoucí do celých souostroví koncentračních táborů. Totéž slovo může být jednou stavebním kamenem míru a jindy může každá jeho hláska dunět ozvěnou kulometů.“

Pokud připustíme, že slovo bude dominantou onoho ukrytého tajemství obrazu, pak se před námi při pohledu na něj otevře úžasná, nečekaná hloubka symbolické výpovědi vyslovena překvapivě jednoduchým  motivem bílého koně na otevřeném hvězdném nebi.

Pokládat si otázku, zda Václav Havel znal Bibli by jen dokazovalo, že o jeho životě nevíme takřka nic. Od dětství byl knihomol. Zajímala jej rovněž filozofická literatura. Navíc byl už v dětském věku veden, aby besedoval s těmi, kteří rodinu navštěvovali, mezi nimiž byli například filozofové Josef Šafařík a Jan Němec. Konečně, Havlova esej Slovo o slovu začíná prvním veršem Prologu Janova evangelia:   

„Na počátku bylo slovo, praví se na první stránce jedné z nejdůležitějších knih, které

známe. V té knize to znamená, že zdrojem veškerého stvoření je Slovo Boží. Neplatí to

však, přeneseně, i o veškerém konání lidském…“

 Dále pak nalezneme:

            „Jako věřící se mod­líme k Bohu, jako magici vyvoláváme či zaklínáme duchy a zkoušíme tak svým slovem zasahovat do přírodních i lidských dějů, jako příslušníci novověké civilizace – ať už věřící, či nevěřící – skládáme ze svých slov vědecké teorie a politické ideologie, ji­miž čelíme – tu úspěšně a tu neúspěšně – tajemné­mu běhu světa a jimiž tento běh – tu úspěšně a tu neúspěšně – ovlivňujeme.“

   Jestliže pohlédneme na obraze zachycený postoj koně, vidíme, že jeho hlava je skloněna a oči jsou upřeny dolů. Stěží se ubráníme pocitu, že jeho postoj je výrazem pokory. Je to pouze náhoda? Postoj zachycený štětcem bez hlubšího úmylu? Víme ale, že pokora byla součástí Havlova života i slovního projevu. V téže eseji píše:

„...Totéž slovo může být jednou pokorné a podruhé pyšné. A nesmírně snadno a velmi nenápadně se může slovo pokorné proměnit ve slovo pyšné, zatímco jen velmi těžce a velmi dlouze se mění slovo pyšné ve slovo pokorné.“

„...Není těžké doložit, že všechny hlavní hrozby, jimiž musí dnešní svět čelit, od atomové války přes katastrofu ekologickou až po katastrofu civilizační (tím myslím prohlubující se propast mezi bohatými a chudými jednotlivci i národy) mají kdesi ve svých útrobách skrytu jednu společnou příčinu: nenápadnou proměnu slova původně pokorného ve slovo pyšné.“

Na boku koně vidíme nakreslený podivný šíp. Co jeho prostřednictvím Václav Havel sděluje? Nalezneme v téže eseji slovo šíp? Ano, nalezneme:

„...Vedle slova elektrizujícího společnost svou svobodou a pravdivostí je tu i slovo hypnotizující, šálivé, fanatizující, zběsilé, podvodné, nebezpečné, smrtonosné. Slovo – šíp.“

„...slovo je úkaz tajemný, mnohoznačný, ambivalentní, zrádný. Může být paprskem světla v říši tmy, jak kdysi nazval Bělinskij Ostrovského Bouři, ale může být i smrtonosným šípem. A co je nejhorší: může být chvíli tím a chvíli oním, může být dokonce obojím současně.“

„...jak snadno se může dobře míněná věc změnit ve zradu svého vlastního dobrého úmyslu – a to opět jen skrze slovo, jehož smysl nebyl zřejmě dost bedlivě střežen. Taková věc se může stát velice snadno, člověk si toho téměř nevšimne, stane se to nenápadně, tiše, pokradmu, - a když to nakonec člověk zjistí, zbývá mu už jen jediná možnost: pozdní údiv.“

Tyto tři pasáže hovoří o slabinách slova. Je snad náhodné, že onen zvláštní šíp  nakreslil v místě, kde má kůň slabiny? Jak vyjádřit symbolicky proměnu slova dobrého v nedobré až smrtonosné? Václav Havel vyznačil počáteční smysl lidského slova čtvercem, který symbolizuje Zemi jako místo jeho původu a tím naznačil, že se jedná o slovo lidské. Šíp znázorňující slovo procházející touto proměnou zobrazil čarou, která se ve své druhé polovině lomí. Zde je pak spojena soustavou dvou háků s opačnými momenty rotace. Součástí jednoho z nich je symbol malého luku, který nenápadně, tiše a pokradmu mění smysl původní rotace šípu a odklání jeho směřování k cíli svými drobnými, nenápadnými, mimo cíl směrovanými střelami. Stává se tak šípem podobným smrtonosnému blesku. Oblouk obkružující původní, zamýšlený cíl pak naznačuje překážku bránící jeho dosažení. Jinak řečeno, opět skrze slovo, jehož obsah nebyl dostatečně střežen se pokradmu mění smysl původního slova či vlastního dobrého úmyslu v opačný, „ a když to nakonec člověk zjistí, zbývá mu už jen jediná možnost: pozdní údiv.“  Tuto  proměnu rovněž podtrhl červenou barvou šípu. Červená symbolizuje lásku, ale je také symbolem krve.

Jak podivuhodná, nepopiratelná shoda symboliky obrazu s textem Havlovy eseje Slovo o slovu! Můžeme toto zjištění tímto uzavřít  konstatováním, že obraz je pouze brilantním symbolickým vyjádřením písemného obsahu této eseje? Domnívám se, že ne. Jsou zde důležité tři okolnosti. Tou první je tato skutečnost: Kdyby obraz skrýval jen tento obsah, byl by důvod, aby V. Havel tajil co představuje? Jistě ne. Nenachází se zde nic hluboce osobního. Druhým důvodem je skutečnost, že na obraze se nacházejí další symboly. Tím třetím, nejvýznamnějším, je pravá noha koně, zachycena v pozici hrabání.

Existují symboly, které byly autorem vytvořeny neúmyslně a po desetiletí, někdy i staletí, byť všem na očích, zůstaly neviděny. A náhle, nečekaně se z hlubiny času vynoří, padnou nám do očí  a sdělují něco nového o člověku, který již mezi námi není. A nutí nás přemýšlet, připomínat si, a nově si uvědomovat kým  byl, co pro nás a svět znamenal, hledat ve vzpomínkách a s nemalým překvapením nalézat nové, udivující souvislosti, které jsme za jeho života nepostřehli. Možná to můžeme říci  i o některém z následujících symbolů Havlova obrazu.

Nebe pokrývá celou plochu obrazu a naznačuje tak, že symbolika se dotýká duchovní roviny. Na nebi vidíme hvězdy. V Bibli, ve Starém zákoně v knize Daniel 12,3 se píše:„Ale ti, kteří jiné vyučují, skvíti se budou jako blesk oblohy a kteří k spravedlnosti přivozují mnohé, jako hvězdy na věčné časy.“ Máme pocit, že se tato pasáž dotýká i životních snah Václava Havla? Jakou úlohu přisuzujeme jeho Fóru 2000, esejím, státnickým a ostatním projevům, v nichž se snažil nalézat nové pohledy na současnost, pootevřít dveře novým myšlenkám k naší budoucnosti, jeho disidentskému úsilí  bránit spravedlnost, svobodu a pravdu i za cenu osobní oběti?

Levé přední kopyto bílého koně se dotýká hvězdy a její modrá záře ozařuje jeho zlatou podkovu. Je to pouze náhoda bez jakékoli symbolické souvislosti? Nebo sděluje touhu dotknouti se hvězd a modrá záře vyjadřuje naději, aby se tak stalo? Jaký paradox…Planetka č. 204370, vážící dvě tuny, nese jméno jedné z postav jeho divadelní hry Audience: Ferdinandvaněk. Jméno Václav Havel nésti nemohla, neboť pravidla Mezinárodní astronomické unie nedovolují pojmenovávat planetky po politicích dříve, než po stu létech od jejich smrti.

Podkova znamená vědomosti intelektu. Pro dramatika, spisovatele, politika velmi důležitá vlastnost, zpravidla nabytá vlastním úsilím.

            Kůň okovaný do zlata zanechává na cestě, kudy kráčí, zlatou stopu. Zanechat ji za svým životem je nedostižným snem mnoha smrtelníků, přestože ji spatřují již jen pozůstalí. Zdá se, že stejně jako současnost, bude i budoucnost  k Václavu Havlovi neméně štědrá.

            Obraz původně žádnou signaci neměl. Václav Havel tak učinil na samém sklonku života, aby tak stvrdil své autorství. Nedosvědčuje to rovněž, že obraz byl původně něčím jiným, než jen obrazem?

 Své jméno, které vepsal do boku koně, můžeme číst jako parafrázi kapitoly Janova Zjevení: Na plášti a na boku má napsáno jméno: ...“ Zj. 19,16. Naznačil tím, že kůň patří jemu a rád by ho sedlal jako jeden z těch, kteří tvoří „...nebeská vojska na bílých koních, oblečena do bělostného čistého kmentu...“? Odpověď na tuto otázku se dozvíme každý v jiném čase. Pokud se ovšem ocitneme na téže straně, na které se nyní nachází Václav Havel. 

Masivní obrazový rám se na fotografii jeví jako zlatý se stříbrnou patinou, zatímco bývá uváděn jako stříbrný. V obou případech, ať stříbrný či zlatý, zcela jistě není náhodnou součástí obrazu. Důvod, proč zvolit takovýto rám existuje. „Stříbrem a zlatem se symbolizují a tím také rozlišují substanciální hodnoty: zlatem věci nebeské a stříbrem věci duchovní a podle toho i lidé, s ohledem na kvalitu jejich přijímání vlivů od Pána. Kdo je v lásce k Pánu, ten je mentálně nebeský. Kdo je v lásce k bližnímu čili v účinné lásce je mentálně duchovní.( J.S.Mařík, Pohledy do tajemství Bible) Nenacházíme zde přece jen oprávněný důvod ke stvrzení toho, že bílý kůň se nachází nikoli ve vesmíru ale na otevřeném nebi? Zda V. Havel byl založením mentálně duchovním, či mentálně nebeským, ponechám Tomu Nejpovolanějšímu. Konečně, zdá se, jako by časem vytvořená patina snad upřesnila poměr obojího. Symbolika spojuje stříbro rovněž s Měsícem: „Luna zapůsobila na lidskou imaginaci ještě více, než její druh Slunce. Poezie a píseň, lidová víra a náboženství, mytologie a symbolika, všechny viděly v Měsíci ideální objekt pro stimulaci a oplodnění fantazie.“ (Citace Mooreho z knihy Angelologie dějin 1 autora Emila Páleše, vydavatelství Sophia).

Na obraze se nachází ještě jeden důležitý, povahu obrazu určující, zmíněný třetí symbol. Je jím ona pravá noha koně, kterou Václav Havel zachytil v pozici hrabání nepochybně zcela úmyslně. V projevu koně znamená „dej mi, nasyť mne“.

 Není snad ono „ dej mi, nasyť mne“ podstatou toho, čím mu tento obraz byl?

„Číňané říkají: Obraz má větší cenu než tisíc slov.“ William James, zakladatel americké psychologie poukazoval na to, že podvědomí uskuteční každý obraz, který si člověk s jistotou a neochvějnou důvěrou představuje.“ (Dr. Joseph Murphy: Moc podvědomí).

Je téměř jisté, že toto Václav Havel věděl a obraz mu byl zejména podpůrným prostředkem posilujícím koncentraci i hloubku meditace či modlitby, a také i každodenní připomínkou cíle, kterého chtěl v životě dosáhnout.

            V Bibli je psáno:„Věřte, že všecko, oč v modlitbě prosíte, je vám dáno, a budete to mít.“ Marek 11,24  „Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte, a bude vám otevřeno.“ Matouš 7,7.

 Nyní jistě pochopíme, proč byla symbolická výpověď obrazu pro Václava Havla natolik hluboce intimní záležitostí, že ji nikomu ani svým nejbližším neprozradil.

Dr. Joseph Murphy, doktor náboženských věd, filozofie a práva ve své knize Energie z kosmu píše: Přijměte za svůj příkaz mlčenlivosti: „Mluviti stříbro, mlčeti zlato“ ... Máte-li nějaký určitý plán, životní cíl, neměli byste ho s nikým probírat, s výjimkou svého milovaného životního partnera, který je s vámi spojen v lásce a v duchu. Avšak hovořit o tom s přáteli nebo příbuznými je většinou nejen neplodné, ale i nerozumné – často se vašim nápadům vysmějí, nebo na vaše nápady a naděje pustí studenou sprchu.“  Stvrzuje tak platnost obecně známého přísloví.

Je třeba dodat, že obraz bílého koně namaloval Václav Havel už v roce 1982, zatímco esej napsal o sedm let později. Byť již tehdy se na obraze symbolické paralely s jeho myšlenkami v eseji obsaženými objevují. Nedosvědčuje i tato skutečnost, že můžeme v samém závěru takřka s jistotou říci, že nikoli poselství ale tajemství, které obraz skrývá, jsou osobní, hluboce lidské tvůrčí tužby a mety, kterých již v té době toužil dosáhnout a otázky, které si přál pochopit či zodpovědět, se kterými se obracel k Tomu, který Jediný mu na ně mohl dát odpověď a jeho tužby naplnit? Zda tento závěr přijmeme, záleží již jen na nás samotných, na tom, jaké osobní životní zkušenosti a poznatky nás formovaly. Je rovněž na objektivních historicích aby posoudili, zda Václav Havel poté, kdy dosáhl naplnění svých tužeb, zůstal vnitřně týmž člověkem, kterým byl v roce 1982. Kdy a proč se tohoto obrazu vzdal nevíme. Ale v té době již Václav Havel dosáhl toho, po čem toužil a tak lze předpokládat, že pro něho již ztratil svůj význam.

 Pokládat si otázku, zda Václav Havel byl znalý symboliky nemá smysl. Dokázal ji v životě často smysluplně aplikovat. Filmové Odcházení, jehož je autorem i režisérem, překypuje symbolickými scénami. Snad proto bylo neznalou částí diváků přijato s rozpačitým nepochopením. Například v samém závěru filmu V. Havel vynoří hlavu z hlubiny jezírka a praví: „Děkuji Vám, že jste si vypnuli mobily. Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Zapněte si mobily.“ A znovu se zanoří. Proč tuto scénu považoval za natolik důležitou, že se navzdory svému chatrnému zdraví neváhal ponořit do chladné vody? Aby pouze tímto nečekaným závěrem překvapil diváky? Jistě, že ne!

Voda je symbolem pravdy. Sám do ní ponořen sděluje tuto absolutní pravdu divákům. Pravdu, kterou vyslovoval vždy, pravdu, která je základním atributem samotného Boha. Vyslovuje ji ve chvíli, kdy diváci mají vypnuté mobily a symbolicky tak vystoupili ze světa, v němž je pravda a láska často zašlapaná v chaosu vyprázdněného obsahu slov, lží a relativity veškerého. Svým „zapněte si mobily“ je do tohoto světa znovu navrací a ponechává na nich samotných, zda tuto pravdu přijmou, či nikoli. A sám se do hlubiny pravdy znovu noří.

Je úžasné kolik myšlenek dokáže vypovědět tento, na první pohled poněkud naivně působící, přesto Havlovy geniality hodný, symbolický obraz bílého koně na otevřeném nebi. A kolik podnětů k zamyšlení předkládá. Je nepochybné, že vypovídá i něco nového o Václavu Havlovi. Vypovídá o jeho životní touze a víře, která je jen osobní, mezi člověkem samotným a Bohem. O tom, že když tlučeme na Jeho dveře, otevře a dá nám oč prosíme, pakliže jsme svým životem prokázali, že jsme připraveni Jeho dar přijmout a obdarovat jím také své bližní.

----------------------------------------------------------------------

Pod čarou:

Zbývá ještě zodpovědět otázku, zda Václav Havel znal dílo Emanuela Swedenborga. Domnívám se, že ano, neboť v něm se nachází klíč k porozumění obrazu bílého koně. Je to právě Havlova  znalost  vztahu obrazné souvztažnosti bílého koně k chápání Slova Božího, (biblického) v jeho vnitřním, duchovním, významu, díky které dokázal vtělit  obrazu a skrýt před neznalými  symboliku mimořádné myšlenkové hloubky.  Skutečnost, že bílý kůň je nakreslen bez jezdce „Jehož jméno je Slovo Boží“ znamená,  že V. H. měl na mysli chápání lidského slova v celé jeho šíři i duchovnosti. Neboť slova která vyřkneme nezanikají, ale v celém svém obecném i vnitřním smyslu zůstávají trvale nezapomenuta. A utvářejí nejen náš osobní život, ale působí kladně či záporně i na celou společnost. Podíl slov dobrých vůči zlým ve společnosti vypovídá o její lidské vyspělosti.   Zopakujme si výňatek z textu Havlovy eseje Slovo o slovu: „…zdrojem veškerého stvoření je Slovo Boží. Neplatí to však, přeneseně, i o veškerém konání lidském…?“ Pakliže chceme prožít dobrý život v dobrém světě, musíme být ke slovům odpovědni. Nejen k těm, která sami vyslovujeme ale i k těm, která k nám doléhají.

V knize E. Swedenborga: Objasněná Apokalypsa,  se nachází tato věta: „Člověk, který zná všechna dobra a všechny pravdy, jaké jen člověk může znát, avšak který neodpírá zlu, nezná nic.“ (překlad  Lenka Máchová). Václav Havel tyto pravdy bezpochyby znal a odpíral zlu i za cenu osobní oběti, jak to dosvědčil  svým životem. R.K.

Obraz bílého koně ve vesmíru

autor: Václav Havel

namalován v roce: 1982

rozměr bez rámu: 31x36 cm

technika malby: olej a tempera

Autor výkladu symboliky obrazu:

Roman Kočur

            http://swedenborg-cz.blogspot.cz

Odkaz na obraz Bílého koně ve vesmíru:

            www.ahaonline.cz/galerie/zhave-drby/72989/

Zkušební příspěvek - o Swedenborgovi stručně

Emanuel Swedenborg

(1688–1772)

Švédský vědec, filozof a autor asi třiceti teologických spisů. Svou kariéru zahájil v oblasti švédského důlního průmyslu a politiky a dosáhl proslulosti v celé Evropě jako vědec a plodný autor vědeckých a filozofických pojednání. Poté, co uprostřed svého života prožil řadu hlubokých náboženských zážitků, oddal se životu jako služebník Pána a ve svých knihách předával svou duchovní vizi skutečnosti. Po dvacet devět let až do své smrti psal a vydával teologické spisy. Ty se vyznačují jedinečným spojením jeho vlastní náboženské a mystické zkušenosti s racionalitou a vědeckým přístupem k poznání.

Náboženství, jež je předmětem jeho knih, o sobě netvrdí, že je jedinou možnou cestou k Bohu. Swedenborg se nikdy nesnažil zakládat žádnou jakoukoli církevní organizaci a nehledal pocty či následovníky. Svou práci však považoval za božské zjevení, které se stane počátkem nové duchovní éry a návratu křesťanství ke svému pravému středu. Tímto středem je uznání, že Bůh je Ježíš Kristus, projev neviditelného Božství tak jako naše mysl a tělo jsou projevem neviditelné duše, a že nebe nedostáhneme pouhou vírou, ale jen dobrým životem podle zásad, které známe a kterým rozumíme.