Je původcem víry v Boha Nucleus accumbens v naší hlavě?
Neustaneme ve svém hledání.
A na jeho samém konci
se dostaneme tam, kde jsme začali,
a toto místo poznáme poprvé.
T. S. Elliot, Čtyři kvartety
Po
celou dobu lidské existence člověk hledal někoho, kdo stvořil tento svět a dal
život člověku. Každá z lidských kultur nacházela Stvořitele v jiné
podobě. Teprve současná věda vybavená moderními vyspělými technologiemi
umožňujícími nahlédnout do samé podstaty hmoty k takřka samému počátku
vesmíru nám svou autoritou sděluje, že Ho nikde nenalezla.
Přesto některá výzkumná
vědecká pracoviště nenechává lidská víra v Boha klidnými. Snaží se přijít
na kloub, oč tu vlastně jde, jak si vysvětlit, že se tuto víru dosud nepodařilo
vymazat z mysli a srdce člověka žádným Bohu nepřátelským režimům,
kulturním revolucím ani samotným církvím ba ani moderní vědě. Někteří vědci se
proto ptají: lze nalézt v mozku člověka centra či oblasti, kde vznikají
náboženské duchovní prožitky, kde se věřící cítí Bohu blíž?“ Některá vědecká pracoviště
pomocí moderní lékařské techniky, zejména té zobrazovací, jakou je magnetická
rezonance, se pokusila ono inkriminované místo, snad rovnou linku vedoucí
k Bohu objevit nebo naopak prokázat, že nic podobného neexistuje a víra je
pouhým reliktem počátku lidského vývoje, kdy člověku umožnila vyrovnat se
s nepochopitelnými jevy nepřátelské přírody. Neboť, „jak
sami vědci uvádějí, stačí zapnout televizi a není dne, abychom se nestali
očitými svědky dopadů náboženské praxe. Podle nich by pochopení motivace a
chování náboženských komunit mohlo přispět k omezení zla a utrpení ve světě.“
Naposledy O.S.E.L. (Objective Source
E-Learning) informoval o výsledcích výzkumů, které se této oblasti věnovaly
před dvěma lety týmy Gopikrishna Deshpande z Univerzity v Auburn. Nyní jsou to
novější poznatky od party lékařů z University of Utah. Ti ke svému pokusničení
vybrali dvacítku mladých věřících okolo třicítky. Pochopitelně, že všichni
dotyční souhlasili a věděli, že pokus má za cíl sledovat, co se děje v jejich mozku.
Jednak při běžných záležitostech, ale také ve chvílích, kdy se obrací k Bohu a
otevírají se jeho vůli.
Tak se stalo, že mladí muži a ženy,
praktikující bohoslužby se zhruba dvouletou misijní službou, kteří se netajili
s tím, že vyznávají Ježíše Krista a že při modlení k němu prožívají uspokojení,
se podrobili testům za kontrolovaných podmínek v laboratoři magnetické
rezonance. Aby se při tom podmínky co nejvíce přiblížily realitě jejich
klasických bohoslužeb, během skenování mozků účastníkům pouštěli audiovizuální
projekci s předčítáním citátů a nechyběl ani typický zvukový a hudební
doprovod.
Pokud při modlení ve chvílích, kdy se
tzv. dávali k dispozici moci Stvořitele se slovy „Ne má, ale Tvá vůle se
staň", prožívali pocit vnitřního uspokojení, měli za úkol zmáčknou
tlačítko. Na nich samotných pak také bylo hodnotit, jak silný byl jejich
duchovní prožitek.
Výsledky
nepřekvapily. Potvrdily očekávání, a pocity
vlastního uspokojení odpovídaly tomu, co změřila magnetická rezonanace.
Testantům se v mozku „rozsvěcovalo“ centrum nucleus accumbens v levé i pravé
polovině mozku a „mačkání knoflíku“ časově korelovalo s maximem zjišťovaným
rezonancí. Rozmezí bylo dvě až čtyři vteřiny, přičemž magnetická
rezonance byla v detekci stavů uspokojení o poznání „rychlejší“.
V podstatě to vše zapadlo do
pozorování jiných týmů, které se zabývaly prožitky ve chvílích vrcholných
zážitků z hudby, projevů mateřské lásky i té romantické, kdy se zamilovaný
reaguje na promítání tváří vyvolené (vyvoleného).
Prakticky stejné reakce mozek
vykazuje také ve chvíli, kdy si drogově závislý udělá dobře. I euforie
narkomana po „šlehnutí“ či „tripu“ aktivuje oblasti ve ventromediální
prefrontální kůře o nichž je známo, že jsou zapojeny do sítě zapamatování si
příjemného a zacykleny s příkazem „činnost opakovat“, pročež se mu také někdy
říká „cyklus odměny“.
Nucleus
accumbens, centrum potěšení a závislosti, si propojením s oblastí striatum a
frontálním lalokem, „svou vůli“ dokáže prosadit. (Kredit: NIH)
I tentokrát byl personál sledující
monitor, podle toho kdy se daná oblast dotyčnému „rozsvěcuje“ a signalizuje
zvýšenou aktivitu, schopen určit, kdy u něj přichází maximum duchovního
prožitku. Duševní rozpoložení a stav, který následoval uvolněním mozkových
mediátorů s následnými dopady na tlak, tep,… byli vědci schopni detekovat s
předstihem jedné až tří sekund. Tedy v době, než si to sám dotyčný byl schopen
uvědomit. V bledě modrém se tu opakuje něco, co už také vlastně zjistili jiní.
A to v testech, kdy na kladené otázky měl dotyčný odpovědět „ano“ či „ne“. I
tehdy se jim podle žhavení patřičné oblasti v mozku, dařilo předpovídat, jaká
bude odpověď a rovněž o něco dříve, než to skenovaný sám věděl a než se slovně,
nebo pokynem stačil „vymáčknout“.
Na adresu neurovědců se ale vzápětí
začala snášet velká kritika. I když pokus prováděli na mormonech, poznatky lze
zobecnit. A v tom je nejspíš ten zakopaný pes nevole. K nějakému bohu,
náboženství a víře v nadpřirozeno, se ve světě hlásí 5,8 miliardy lidí. Vědci svým způsobem tak naprosté
většině obyvatel planety neříkají nic menšího, než že v náboženských
zkušenostech si s nimi pohrálo centrum odměny. Což se dá interpretovat i
tak, že vlastně v zastoupení boha, uctívají jen svůj vlastní mozek.
Spirituální
prožitky mocně stimulují centrum odměny. (Kredit: Anderson lab. Univ. Utah) Literatura: Michael A. Ferguson et al, Reward, salience,
and attentional networks are activated by religious experience in devout
Mormons, Social Neuroscience (2016). DOI: 10.1080/17470919.2016.1257437
University of Utah Health Sciences
Jakou novou informaci nám závěr tohoto výzkumu ve
skutečnosti přináší? Tu, že hluboké spirituální prožitky slasti se nacházejí
v centru odměny, v témže centru, kde rovněž prožíváme vrcholné
zážitky z hudby, projevy mateřské lásky i té romantické, kdy zamilovaní reagují
na promítání tváří vyvolené či vyvoleného? Jak jinak a kde jinde by se slast
spirituálního prožitku ve hmotném těle mohla projevit než v oblasti mozku,
která je schopna slast či odměnu vyvolat?
To, co tito vědci
ostudně vyzkoumat opomenuli, je kvalita jednotlivých prožitků, zejména pokud
dávají rovnítko mezi „euforií narkomana
po „šlehnutí“ či „tripu“ s prožitky mladých věřících“. A nejen to. Snad by bylo vhodné doložit výzkumem i
to, kam zavede člověka opakovaný zážitek blízkosti Boha a kam opakované euforie
šlehnutí drogy. Že stejnou odezvu center odměny zaslouženě prožívá sportovec,
pakliže zvítězí a vítězství ho motivuje k ještě lepším výkonům dokážeme
rovněž pochopit. Že opakované prožitky narkomana vedou k destrukci jeho
lidské osobnosti, to víme také. Snad i zloděj po úspěšném bohatém lupu prožívá
slast a zároveň novou chuť pokusit se o to znovu. Proč nepoctivci, podvodníci a
tuneláři, přestože naloupili z veřejného bohatství tolik, že by to
vystačilo na desítky rozmařilých životů se nikdy nenasytí? Nedá se snad rovněž
předpokládat, že i u těchto lidí se „aktivují
oblasti ve ventromediální prefrontální kůře o nichž je známo, že jsou zapojeny
do sítě zapamatování si příjemného a zacykleny s příkazem „činnost opakovat“ a
motivují je k dalším loupežím?
To, oč tu běží, není centrum odměny či potěšení, ale
centrum prožitku lásky. Lásky matky i otce ke svému dítěti, k milované
osobě, lásky k Bohu, ale i ke sportu, zvířeti nebo naproti tomu zlé lásky
k moci, vládnutí, penězům, podvodům, krádežím, alkoholu, smilstvu, a
podobně. Tedy lásek, které člověka zušlechťují nebo naopak deformují a zároveň
směrují k nebi nebo peklu.
Je tady ovšem něco podstatně závažnějšího. Na
výzkumném projektu za zcela nedostatečné šíře záběru, tj. neprověření všech
zásadních souvislostí je jediným
výstupem výzkumu generalizované prohlášení, že předmětem víry a uctívání není
Bůh, ale lidský mozek. Věda, za níž se tu vydává pseudověda, posiluje své
„zjištění“ argumentem: „v bledě modrém se tu opakuje něco, co už také vlastně zjistili jiní“, aby
„autoritou vědy“ lidem sdělila a stvrdila, že Bůh neexistuje.
Jaký názor vztahující se k centrům odměny či
potěšení zaujímá E. Swedenborg? Ve vztahu k nim zdůrazňuje tzv. „pravou
manželskou lásku“. Sděluje nám, “… že
manželská láska, pokud jde o její podstatu je základem všech nebeských,
duchovních i přírodních lásek. Vzniká totiž z manželství dobra a pravdy a
z tohoto manželství pocházejí všechny lásky, které formují nebe a církev
v jednotlivci. Dobro v tomto manželství vytváří lásku a pravda
moudrost… Všechny rozkoše, které člověk pociťuje, ať jsou jakéhokoli druhu,
mají s touto láskou něco společného. Láska se projevuje prostřednictvím
těchto rozkoší a dokonce jejich prostřednictvím existuje a žije. Lidé vědí, že
rozkoše rostou a prohlubují se natolik, nakolik se prohlubuje láska a také
nakolik se náhodné city dotknou vládnoucí lásky.
Protože
manželská láska je základem všech dobrých lásek a je vepsána dokonce
v každém rysu každého člověka, převyšují její slasti a rozkoše všech
ostatních lásek a poskytuje jim tyto rozkoše podle toho nakolik je s nimi
přítomna a sjednocena. Je to ona, která rozpíná nejvnitřnější části mysli a
zároveň i nejvnitřnější části těla, jako lahodný proud, který jimi protéká a
otevírá je.
Do této
lásky byly zahrnuty všechny rozkoše od první až do poslední, protože její
užitek převyšuje užitky všech ostatních lásek. Tímto užitkem je šíření lidského
rodu a proto i nebe andělů… Je ovšem nutno dodat, že pravá manželská láska je
dnes natolik vzácná, že lidé obecně o její existenci vůbec nevědí. Protikladnou
této lásce je láska smilná. Smilná (zlá) láska způsobuje, že se člověk stává
stále méně člověkem, zatímco díky manželské lásce se člověk stává člověkem
stále více.
(E.Swedenborg:
Manželská láska, str. 38,39)
Nejproslulejší
český léčitel a jeden z jasnovidných „ fenoménů 20. století“, kněz
František Ferda, člověk, který – dle vlastního odhadu přinesl zdraví
sedmdesáti tisícům trpících, často i těm, v jejichž případech se lékařská
věda vzdávala naděje, v souvislosti s dědičností často říkal: „Za hříchy (zlé lásky) na duši trpíme až po sedm
pokolení, za hříchy na těle většinou po čtyři pokolení.“
MuDr. J. Tollinger byl mnohem přísnější, byl
přesvědčen, že ještě můžeme pykat za některé tělesné neduhy dokonce i
v třinácté generaci a dodával: "Ať to jsou čtyři nebo třináct
generací, mělo by to vést k jednomu neúprosnému zákonu: „Dokud jsme se
definitivně nezhostili role rodičů, měli bychom se starat jak o svou duši,
tak o své tělo. Co v mládí nezodpovědného posbíráme, mohou naši potomci –
vnuci, pravnuci, prapravnuci a další již od dětství pociťovat. A tak
v rodině se nám může objevit pradědeček v roztomilém mrněti se všemi
jeho chorobami, cnostmi i nectnostmi. Dnes už víme, že nejsou jen klasické
dědičné choroby jako hemofilie nebo polycystóza
ledvin, ale můžeme dědit takřka všechno.
(Zdeněk Rejdák:Za zdravím
s jasnovidcem páterem Františkem Ferdou, str.18)
K tomu
lze dodat, že páter Fr. Ferda zemřel v roce 1991. Obor, který se v rámci genetiky výše uvedenou problematikou zabývá, v té době ještě neexistoval. Proto se jeho výzkum nachází takřka na samém počátku. Nazývá se Epigenetika.
Existují
jevy, kdy jednoduchá složka výživy (vitamín, jed), nebo vystavení dalším
nejrůznějším vlivům vnějších podmínek (může jít i o chování), tlumí a
nebo zesiluje účinek genů. Funkčnost genů lze ovlivnit k lepšímu, i k horšímu. A
pokud se tak děje bez toho aniž by vlastní genetický kód jakkoli změnil,
jde o epigenetiku.
Jde o to, že vystavení vnějším podmínkám spouští v těle
chemické změny, některé z nich mobilizují skupinu molekul, kterým říkáme
metylové skupiny. Metylové skupiny se dokáží přitulit ke spuštěným
genům, a přilepit se na jejich řídící úseky. Tím jejich funkčnost na čas
utlumí. Umí ale i působit opačně, výkon jiných genů zase posílit.
Epigenetickými vlivy se účinek genu dá posouvat od jedné mezní polohy ke druhé.
Vlastnost, kterou gen řídí se tak může měnit, alteruje.
Hádat se o to, zda mají větší vliv
na naše zdraví a na náš vývoj geny, nebo vnější prostředí, je nesmysl. Obojí je
spolu nerozlučně provázáno spletitým předivem vztahů. Nejen strava, ale nyní
už i prožitek se může projevit prostřednictvím vyvolaných biochemických
změn, které ve svém důsledku určují genům, zda se mají projevit a jak moc
se mají projevit.
Zajímavé je, že ačkoli k těmto
změnám dochází nejčastěji ve stádiu embryonálního a nebo fetálního
vývoje, výsledek ve formě náchylnosti k nemocem, a nebo změn v chování, se
ukáže až v dospělosti. To znamená, že toto ovlivnění genů určitou dobu trvá a
může se tedy přenášet z jedné na další generaci.
Převzato od: http://www.osel.cz/1516-epigenetika-je-o-tom-co-jime-jak-zijeme-a-jak-se-mame-radi.html - kráceno)
Technologicky vyspělá moderní věda dnes dokáže
vhlédnout i do těch nejmenších struktur živého organizmu a odhalit jejich
vzájemné interakce. A byť nebylo jejím záměrem, přesto tu nakonec potvrzuje
pravdivost poznatku, k němuž tu člověk, léčitel páter Ferda, dospěl
duchovním vhledem.
Oficiální věda stále odmítá možnost poznání
skutečnosti jinak než prostředky materiálního světa. A to přesto, že
nejzásadnější objevy, na nichž stojí, se udály právě takto. Naproti tomu „Moderní filozofie vědy dnes všeobecně
uznává, že intuitivní vhledy tohoto druhu představují nedílnou a významnou
součást vědeckého zkoumání přírody… Tato skutečnost se odráží i v každodenním
jazyce, kde o těchto výjimečných výtvorech hovoříme jako o „božské inspiraci“,
nebo daru „od Boha“.
Snad
nejslavnějším příkladem je Einsteinova teorie relativity, jejíž principy mu
byly odhaleny v podobě kinestetických vjemů ve svalech. Jiným příkladem je
Teslova konstrukce prvního plně fungujícího generátoru střídavého proudu, jehož
konkrétní prototyp se mu zjevil jako vize. Podobné tvůrčí vize měl u dalších
vynálezů… Karl Fridrich Gauss…téměř okamžitě dokázal provádět úžasně složité
výpočty a popisoval, že jeho vědecké a matematické vhledy k němu skutečně
přicházejí rychlostí blesku – „z Boží milosti“… Diskuse o metodě Reného
Descarta, knize, jež formovala celou strukturu západního poznání a položila
základy moderní vědy, poskytly autorovi tři vizionářské sny a jeden „sen uvnitř
snu“, který poskytl klíč pro výklad rozsáhlejšího snu.
( Stanislav Grof: Holotropní
vědomí, str.163-4, kráceno.)
Jaká
ironie, že celá budova racionální, redukcionistické a pozitivistické vědy,
která dnes odmítá „subjektivní poznání“, byla původně inspirována zážitky ve
změněném stavu vědomí. Kde by se dnes mohl nacházet tento svět, kdyby
právě věda byla pokornější. Vědci nemohou vinit Boha z toho, „…že stačí zapnout
televizi a není dne, abychom se nestali očitými svědky dopadů náboženské
praxe.“ Vždyť je to právě věda, jejíž
nejvýkonnější mozky se účastní na eskalaci válečných konfliktů tím, že pro
zbrojní koncerny vymýšlejí stále novější a sofistikovanější zbraně se stále
vyšší účinností zabíjení. Zbraně, které stárnou a je nutno je zužitkovat,
zaplatit a ověřit účinnost nových v dalších válkách, které jeho byznysmeni
dokáží vyvolat kde se jim zamane, zejména tam, kde na tom nejvíce vydělají… Pro tuto
vědu je skutečný Bůh, takový jakým opravdu je, nebezpečný. Náboženská praxe, jež má dopady o nihž tu vědci hovoří, nemá s Bohem naprosto
nic společného. A nemají s Ním nic společného ani ty církve, jejichž praxe
a dogmatická nauka k tomuto stavu světa přispívají.
***
Literatura:
E. Swedenborg: Manželská láska,
překlad Lenka Máchová
Zdeněk Rejdák: Za zdravím s jasnovidcem páterem Františkem Ferdou
Stanislav Grof: Holotropní vědomí
Autor blogu: Roman Kočur