O politice, právu,
spravedlnosti a milování bližního svého.
Motto:
Chce-li kdo prvním býti, staň se
posledním. (Mk.9, 35. 10, 43.)
Vnitřní stabilita
společnosti či vzájemná pouta mezi lidmi souvisí s úrovní spravedlnosti ve
společnosti, kterou vytváří platné zákony, jejichž hlavním smyslem je její
dosažení. Je tomu tak odedávna. Byť je svět starší a měl by být i moudřejší,
přesto ani v této době není lidská touha po spravedlnosti naplněna. Po dnes
platí, že zločiny svou velikostí vymykající se jakýmkoli měřítkům, se pro
jejich původce a iniciátory stávají povětšinou beztrestnými. Od věků zpravidla jen
malé ryby a rybičky končí v rukou spravedlnosti, zatímco největší viníci
pozemské spravedlnosti unikají. Jen člověk mající víru v konečnou Božskou
spravedlnost může věřit, že přece jen bude naplněna. Byť již nikoli
v tomto pozemském světě, přesto s těmi nejzávažnějšími důsledky nejen
pro ty, kteří se dopouštěli zločinů ale i pro ty, kteří naplnění spravedlnosti
vědomě bránili. Nakonec ve chvílích, kdy
cítíme, že naše životní pouť je u konce, obava z toho, že Bůh snad přece
jen existuje, dostihne i takového člověka. A co je platné pak tvrdit, že přijal
Krista, když „odkloněné či uloupené“ nevrátil těm, kterým náleželo, neomluvil
se za zlo, kterého se dopouštěl a nesnažil se ho za života odčinit?
Náš svět je naším
obrazem. Je naší životní školou a smrt je prahem konečného zúčtování. Prospěl -
neprospěl. Věčný život či zatracení. Můžeme se tomu smát, nevěřit, nic platno,
je tomu tak ať tuto skutečnost jakkoli odmítáme. Bůh nás nesoudí, ten nechává
svítit slunce na dobré i zlé. To naše sklony ke zlu či dobru, které v nás
převládly, jsou naším soudcem uvádějícím nás na cestu do společenství lidí
stejných sklonů - lásek dobrých či zlých, za brány nebe či pekla.
A přece - člověk zrozený
do tohoto hmotného, přírodního světa dostal na cestu životem rozum s vůlí i
svědomí upozorňující ho, když z cesty Bohem mu nabízené se odklání i rodiče
povinované uvést své dítě na správnou cestu životem. K tomu má člověk po
celá staletí na dosah návod
k žití platný pro život pozemský i věčný - Božské Slovo s Desaterem
spolu se shrnujícím dovětkem největšího přikázání: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše
své, a ze vší mysli své.“ To jest první a veliké přikázání. Druhé pak jest
podobné tomu: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ Na těchto dvou
přikázáních všecken zákon záleží i proroci. ( Bible Svatá - Kralická, Mt 22, 37-40) Tento
text Bible Kralické v českém jazyce
byl publikován v roce 1613 a je i bude platný po časy, dokud člověk
zůstane člověkem.
Každý
může vědět, že láska k bližnímu a láska k sobě jsou protiklady. Láska
k bližnímu chce každému činit dobře, zatímco láska k sobě chce, aby
všichni činili dobře pouze jí. Láska
k bližnímu chce všem sloužit, ale láska k sobě chce, aby všichni
sloužili jí. Láska k bližnímu pohlíží na všechny jako na své bratry a
přátele, zatímco láska k sobě pohlíží na všechny jako na své služebníky, a
pokud nám neslouží, jako na své nepřátele. Jedním slovem, hledí jen sama na
sebe a druhé stěží považuje za lidi. V srdci si jich cení méně než svých
koní či psů. A jelikož si druhých cení tak nízko, činit jim zlo nepokládá za
nic. Odtud pochází nenávist a msta, cizoložství a smilství, krádeže a podvody,
lhaní a urážení, krutost a surovost a další podobná zla.
(E. Swedenborg: Božská prozřetelnost, str. 256)
Víme ale jak milovat své bližní a kdo jimi jsou?
Bližním,
jenž má být milován je dobro a pravda v člověku. Představ si skupinu tří
nebo deseti lidí, které sis vybral, aby vykonávali nějakou práci. Nevybral bys
je snad podle jejich dobra a pravdy? Jen jimi je člověk člověkem.
Pokud
budeš z těchto deseti volit jednoho, aby vstoupil do tvých služeb, nebudeš
snad zkoumat jeho rozum a vůli? Ten koho vybereš pak bude bližním, jehož budeš
milovat. Člověk-ďábel může vypadat jako člověk-anděl; milován však má být člověk-anděl, a ne člověk-ďábel.
Andělskému člověku prokazuješ dobrodiní pro jeho dobro a pravdu, ďábelskému
člověku však nikoli. Láskou k bližnímu je ďábelského člověka trestat,
činí-li zlo, a andělského člověka odměňovat... Skutečná ryzí láska k bližnímu
je rozvážná a moudrá. Ta druhá je nepravá, neboť pochází pouze z vůle čili
dobra, ne však zároveň z intelektu neboli pravdy.
Dobro se co do stupňů dělí na dobro občanské,
mravní a duchovní. Mravní dobro, jež je vlastním dobrem člověka, je dobrem
rozumovým, podle kterého žije člověk s člověkem jako se svým bratrem a
společníkem. Toto dobro je bližním v míře, v jaké pochází
z dobra duchovního. Mravní dobro bez dobra duchovního je totiž dobrem
vnějším – je dobrem vnější vůle, a nikoliv vnitřním dobrem. Může být i zlem,
které nemá být milováno.
Občanské
dobro je dobrem života vedeného podle občanských zákonů. Jeho prvá a základní
zásada, tedy nejednat proti těmto zákonům, je podmíněna tresty za jejich
porušení. Kdyby však v občanském dobru nespočívalo dobro mravní, a
v něm dobro duchovní, občanské dobro by nebylo ničím jiným, než zvířecím
dobrem, jež projevují zvířata v klecích vůči těm, kdo je krmí, trestají,
nebo o ně pečují.
Člověk
(křesťan, pozn.) se těmto dobrům učí již od nejútlejšího mládí z Desatera.
Zákony Desatera se nejprve stávají zákony občanskými, později mravními a
nakonec duchovními, a tehdy poprvé se tato dobra podle svých stupňů stávají dobry
lásky k bližnímu.
Svým
občanským dobrem je člověk občanem světa; mravním dobrem stojí nad světem a pod nebesy; a duchovním dobrem je člověkem nebe neboli
andělem. I zlí lidé a dokonce i zločinci a ďáblové se mohou vzájemně milovat, ne
však láskou k bližnímu neboli z dobra niterné lásky; protože jsou však sjednoceni pácháním zločinů,
krádežemi. smilstvím, pomstami, vraždami... jsou si navzájem bližní.
(E. Swedenborg: O životě a lásce, str. 90-92,99
- kráceno)
Milování bližního tedy souvisí
se zákony a spravedlností. Jaká je ve společnosti míra uplatňování pravé lásky
k bližnímu, takové jsou zákony i spravedlnost a taková je rovněž míra
svobody i pravdy nacházející se ve státě. Je třeba podotknout, že po celá
staletí lásku k bližnímu lidé i církve chápou mylně.
E. Swedenborg mimo jiné vysvětluje: ...že jeden člověk není stejným bližním jako
druhý učí Pán v podobenství o člověku zraněném lupiči. Říká se tam, že
bližním je ten, který mu prokázal milosrdenství. (L
10,29-37)
Kdo
bližního nerozlišuje podle kvality jeho dobra a pravdy, může být tisíckrát
podveden a jeho láska upadá do zmatku, až nakonec zanikne... Jednodušší lidé
tak ale jednají. Říkají, že každý člověk je bližním stejně, a protože se na něj
dívá Bůh, nemá smysl zkoumat jeho charakter; důležité prý
je jen bližnímu pomoci. Skutečná ryzí
láska k bližnímu je ale rozvážná a moudrá.
Snad právě
neznalost kdo je naším bližním se stala příčinou neutěšeného stavu práva a
spravedlnosti. Státu a lidem neprospěšné zákony vytvářejí výživné podhoubí pro
všechna zla. Každého člověka, každé společenství i zákonodárný sbor a stát lze
přirovnat ke stromu nesoucímu ovoce, k dobrému nesoucímu dobré a zlému zlé. Stát,
ve kterém například lze nabýt vysokoškolské vzdělání za půl roku, přijmout a uznat opsanou diplomovou práci a
to dokonce i na vysoké škole právní, je zásadním porušením samotného poslání i
vnímání práva a spravedlnosti těmito „absolventy“ ale i všemi, kteří neoprávněné
nabytí vysokoškolského titulu umožnili. Demokratický stát, ve kterém parlament
schvaluje špatné, lidem neprospěšné zákony dokládá, že nutná nadpoloviční
většina zákonodárců nejsou našimi bližními, ale jsou bližními těch, kteří
stavějí svůj prospěch nad občanské dobro, a tedy nemohou být zárukou demokracie, svobody a spravedlnosti ve státě.
Před několika staletími
Jan Amos Komenský ve svém satirickém díle Labyrint světa a ráj srdce, nás coby
poutník putující s brýlemi na očích, seznamuje se světem své doby provázen
průvodci Všudybylem a Mámilem, aby „s
rozumem svým se pilně radě…sobě takový života způsob, v kterémž by co
nejméně starostí a kvaltování, co nejvíc pohodlí, pokoje a dobré mysli bylo,
oblíbil.“ (str.15)
Se svými dvěma průvodci příchází nejdříve na rynk:
„... Tu, hle máš, to ušlechtilé pokolení
lidské, ten rozkošný, rozumem a nesmrtedlností obdařený tvor, kterýž jako
neskonalého Boha obraz a k němu podobnost v sobě nosí, z rozličnosti
těchto jejich neskonalých činů poznati se může: tu jako v zrcadle spatříš
důstojnost pokolení svého.“
Hledím tedy
sobě na ně ostřeji a spatřím nejprv, že každý v houfu mezi jinými chodě,
larvu (škrabošku) na tváři nosí, odejda pak, kde by sám neb mezi sobě rovnými
byl, ji smyká (snímá), a do houfu jíti maje zase připíná. I zeptám se, co to
znamená? Odpověděl mi: „To jest, synu milý, lidská opatrnost, aby se ne
všechněm každý, co jest, zjevoval. Sám u sebe může člověk býti, jakýž jest,
před lidmi pak lidsky se ukazovati a věcem svým tvárnost (pěkné vzezření) dávati
sluší.“ Takž mi se chut udělá, abych pilněji, jací pak bez toho uličeného
přikrytí jsou, pohleděl.
A maje na
to pozor, vidím, že všickni nejen v obličeji, ale i sic na těle rozličně
jsou zpotvořeni. Napořád byli trudovatí, prašiví či malomocní, a mimo to
některý měl svinský pysk, jiný psí zuby, jiný volové rohy, jiný osličí uši,
jiný baziliškové oči, jiný liščí ocas, jiný vlčí pazoury, některé jsem viděl
s pávovým vysoko vytaženým krkem, jiné s dedkovým naježeným
chocholem, některé s koňskými kopyty etc., najvíc pak bylo podobných
opicím.
I zděsím se
a řeknu: „Však pak já toto potvory jakési vidím.“ Co (prý), všetýčko, pravíš,
potvory?“ dí tlumočník a hrozí mi pěstí. „Hleď jen skrze okuláry dobře,
spatříš, že lidé jsou.“ Někteří pak z mimo jdoucích zaslechli, že sem je
potvorami nazval, a zastavíc se reptali a na mne se také potrhovali. Takž já srozuměv,
že tu mudrovati darmo, umlkl sem, pomysle sobě: Když pak lidmi býti chtějí,
nechť jsou já však, co vidím, vidím... ( J.A.K. - Labyrint světa a ráj
srdce, str. 26, 27)
Poutník se svými průvodci přichází do další
z ulic:
I dí mi tlumočník: „Nu tu máš ty
lidi, kteříž soudy a výpovědi v rozepřích konajíce, zlé trestajíce,
dobrých přichraňujíce, řád v světě zdržují.“
„Toť jest ovšem pěkná, a mám za to,
nevyhnutedlná v lidském pokolení věc,“ řekl jsem. Odkud se takoví lidé
berou?“
Odpověděl mi: „ Někteří se
k tomu rodí; jiní od nich, aneb od obce vybráni bývají, ti, kteříž by za
nejmoudřejší ze všech a nejzkušenější a spravedlnosti a práv nejpovědomější
uznání byli.“
„I to pěkně,“ dím já.
Vtom mi se pohleděti udá, a
spatřím, an se někteří do stolic vkupují, jiní vprošují, jiní vpochlebují, jiní
sami sázejí; a vida to, „Hle, hle, neřád,“ zkřikl sem.
„I mlč, všetýčko,“ dí tlumočník,
„zlým to zaživeš, uslyší-li.“
„A proč nečekají, „ dím já, „až by
zvoleni byli?“ Odpověděl: „Herež, oni sebe bezpochyby povědomi jsouc,
s tou práci se býti znají: když je za ty přijímají co tobě do toho?“
Já tedy umlknu, a přiopravě sobě
brýllí, hledím pilně po nich a uzřím věc nenadálou, že jmenovitě řídko který
z nich všecky oudy měl, každému téměř něčeho potřebného se nedostávalo.
Někteří neměli uší jimiž by stížnosti poddaných vyslýchati; jiní očí, jimiž by
neřády před sebou znamenati; jiní nosu, kterýmž by šibalů proti právu úklady
čenichati;
Jiní jazyku, kterýmž by za němé utištěné
promlouvati; jiní rukou, kterýmiž by úsudky spravedlnosti vykonávati mohli;
mnozí ani srdce neměli, aby, co spravedlnost káže, konati směli…
I řekl sem: „Ale pročpak takovým
těmto soudy a práva svěřují, kteří potřebných k tomu oudů nemají?“
Odpověděl tlumočník, že toho není, než že se mně tak zdá. Nebo pry: Qvi nescit
simulare, nescit regnare. ( Kdo se neumí přetvařovat, neumí ani vládnout) Kdo
jiné spravuje, musí často neviděti, neslyšeti, nerozuměti, byť i viděl, slyšel
a rozuměl. Čemuž ty, jakožto v věcech politicky neprošlý, nerozumíš... Což
nevíš, že soudce poříkati k hrdlu sahá?“ Takž jsem umlkl a tiše se na
všecko díval. (J.A.Komenský, Labyrint světa a ráj srdce,
str.97,98)
V době jako je tato, v níž jsou
relativizovány všechny mravní hodnoty, bezpochyby nalezneme soudce, žalobce i
obhájce povahových rysů, které tak
výstižně charakterizuje J. A. Komenský ve svém Labyrintu světa a ráji
srdce. Tu pak nestačí předložit i v těch nejjednodušších sporech veškeré
důkazní materiály soudu a spor nemůže být vyřízen v jediném stání v odpovídající
době a mnohdy tak nelze dosáhnout plné spravedlnosti a soudní instituce pak neplní své společenské
poslání.
Emanuel Swedenborg v 7. kapitole knihy O lásce
a víře vysvětluje, co se rozumí láskou k bližnímu u řady povolání. O lásce
k bližnímu u soudců uvádí toto:
Pokud
soudci hledí k Pánu, vyhýbají se zlům jako hříchům a soudí upřímně,
spravedlivě a věrně, stávají se podobou lásky k bližnímu. Konají totiž
dobro užitečnosti jak pro společnost, tak pro jednotlivce ve společnosti, a
tedy pro bližní. Činí tak nepřetržitě, když právě soudí i když nesoudí, neboť
myslí, mluví a jednají ze spravedlnosti. Spravedlnost je totiž jejich motivem a
v duchovním smyslu je jejich bližním.
Spravedlivý
soudce soudí každého spravedlivě a zároveň nestranně, neboť spravedlnost a
nestrannost jsou neoddělitelné. Zároveň soudí podle zákona, neboť každý zákon
má za svůj konečný cíl právě tyto dvě hodnoty. Tímto způsobem rozsuzuje
rozepře, zatímco zchytralý člověk se snaží smysl zákona převrátit. Považuje za
hřích brát při soudu ohled na jakékoli přátelství, dar, příbuzenství, autoritu
či jakýkoliv jiný prospěch než ten, aby každý, kdo žije podle zákona byl
chráněn. Za hřích pokládá nedávat při spravedlivých soudech spravedlnost na
první místo, ale až na druhé.
Všechny
rozsudky spravedlivého soudce jsou skutky lásky k bližnímu a to i tehdy,
když ukládá peněžité pokuty či tresty provinilým zločincům. Tím je totiž
polepšuje a zabraňuje aby škodili nevinným, kteří jsou bližními. Je jako otec,
který, pokud své děti miluje, trestá je, když spáchají zlo.
(E. Swedenborg, O životě a lásce, str.115-118)
K funkcím nejvýše postavených
státních úředníků, tedy prezidentům, předsedům vlád a ministrům, kteří
vykonávají právní moc nad občany E. Swedenborg dále uvádí :
Každý z nich na své pozici, pokud hledí
k Pánu a vyhýbá se zlům jako hříchům a vykonává upřímně, spravedlivě a
věrně práci svého nadmíru význačného úřadu, poskytuje neustále dobro
užitečnosti celé společnosti i jednotlivcům a stává se podobou lásky
k bližnímu. K tomu dochází tehdy, pokud mu záleží na dobru svých
podřízených a občanů. Tehdy jej také pohání snaha, aby spolu s moudrostí a
bohabojnými lidmi vydával užitečné zákony, dbal na to, aby byly dodržovány, a
zejména aby sám podle nich žil. Ustavuje do čela společnosti inteligentní a
zároveň blahovolné úředníky a dohlíží na to, aby skrze ně vládlo právo a
spravedlnost a aby se neustále rozrůstalo obecné dobro. Považuje se za člověka,
který má nejvyšší autoritu proto, aby sloužil druhým…
Tyto
věty jistě většině lidí připadají archaické, vyňaté ze sutin minulosti, zcela
překonané. Díky vyspělé medicínské technice dokážeme dnes vracet do života mnohé nemocné, kteří se již ocitli na druhé straně břehu a nahlédli do
světa naší příští existence. Přesto medicínská věda, stejně jako ta oficiální, nás stále
utvrzují v tom, že žádná jiná dimenze života, než ta materiální neexistuje a smrt je koncem definitivním. Že to, co nazýváme spirituálním
prožitkem víry a blízkosti Boha je pouhým stavem centra odměny v našem
mozku.
Pokud jsme
přijali názor, že Bůh neexistuje, a proto dobro, zlo, morálka, pravda,
spravedlnost, svoboda i láska k bližnímu jsou hodnotami pouze relativními, jak
asi bude zanedlouho vypadat tento svět? Bude horší než je ten současný? Bezpochyby
ano. A pokud ano, nalezneme mezi těmi, kteří v něm budou žít ještě člověka?
***
Literatura:
Bible Svatá – Kralická, vydal Kalich v r. 1969
E. Swedenborg: Božská prozřetelnost, překlad Lenka Máchová
E. Swedenborg: O životě a lásce, překlad Lenka Máchová
J.A.Komenský: Labyrint světa a ráj srdce, vydal Odeon 1970
Autor blogu: Roman Kočur
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.