Je původcem víry v Boha Nucleus accumbens v naší hlavě?

Je původcem víry v Boha  Nucleus accumbens v naší hlavě?

Neustaneme ve svém hledání.

A na jeho samém konci

se dostaneme tam, kde jsme začali,

a toto místo poznáme poprvé.

T. S. Elliot, Čtyři kvartety

Po celou dobu lidské existence člověk hledal někoho, kdo stvořil tento svět a dal život člověku. Každá z lidských kultur nacházela Stvořitele v jiné podobě. Teprve současná věda vybavená moderními vyspělými technologiemi umožňujícími nahlédnout do samé podstaty hmoty k takřka samému počátku vesmíru nám svou autoritou sděluje, že Ho nikde nenalezla.

Přesto některá výzkumná vědecká pracoviště nenechává lidská víra v Boha klidnými. Snaží se přijít na kloub, oč tu vlastně jde, jak si vysvětlit, že se tuto víru dosud nepodařilo vymazat z mysli a srdce člověka žádným Bohu nepřátelským režimům, kulturním revolucím ani samotným církvím ba ani moderní vědě. Někteří vědci se proto ptají: lze nalézt v mozku člověka centra či oblasti, kde vznikají náboženské duchovní prožitky, kde se věřící cítí Bohu blíž?“ Některá vědecká pracoviště pomocí moderní lékařské techniky, zejména té zobrazovací, jakou je magnetická rezonance, se pokusila ono inkriminované místo, snad rovnou linku vedoucí k Bohu objevit nebo naopak prokázat, že nic podobného neexistuje a víra je pouhým reliktem počátku lidského vývoje, kdy člověku umožnila vyrovnat se s nepochopitelnými jevy nepřátelské přírody.  Neboť, „jak sami vědci uvádějí, stačí zapnout televizi a není dne, abychom se nestali očitými svědky dopadů náboženské praxe. Podle nich by pochopení motivace a chování náboženských komunit mohlo přispět k omezení zla a utrpení ve světě.“

Naposledy O.S.E.L. (Objective Source E-Learning) informoval o výsledcích výzkumů, které se této oblasti věnovaly před dvěma lety týmy Gopikrishna Deshpande z Univerzity v Auburn. Nyní jsou to novější poznatky od party lékařů z University of Utah. Ti ke svému pokusničení vybrali dvacítku mladých věřících okolo třicítky. Pochopitelně, že všichni dotyční souhlasili a věděli, že pokus má za cíl sledovat, co se děje v jejich mozku. Jednak při běžných záležitostech, ale také ve chvílích, kdy se obrací k Bohu a otevírají se jeho vůli.

Tak se stalo, že mladí muži a ženy, praktikující bohoslužby se zhruba dvouletou misijní službou, kteří se netajili s tím, že vyznávají Ježíše Krista a že při modlení k němu prožívají uspokojení, se podrobili testům za kontrolovaných podmínek v laboratoři magnetické rezonance. Aby se při tom podmínky co nejvíce přiblížily realitě jejich klasických bohoslužeb, během skenování mozků účastníkům pouštěli audiovizuální projekci s předčítáním citátů a nechyběl ani typický zvukový a hudební doprovod.

Pokud při modlení ve chvílích, kdy se tzv.  dávali k dispozici moci Stvořitele se slovy „Ne má, ale Tvá vůle se staň", prožívali pocit vnitřního uspokojení, měli za úkol zmáčknou tlačítko. Na nich samotných pak také bylo hodnotit, jak silný byl jejich duchovní prožitek.

Výsledky nepřekvapily. Potvrdily očekávání, a pocity vlastního uspokojení odpovídaly tomu, co změřila magnetická rezonanace. Testantům se v mozku „rozsvěcovalo“ centrum nucleus accumbens v levé i pravé polovině mozku a „mačkání knoflíku“ časově korelovalo s maximem zjišťovaným rezonancí. Rozmezí bylo dvě až čtyři vteřiny, přičemž  magnetická rezonance byla v detekci stavů uspokojení o poznání „rychlejší“.

V podstatě to vše zapadlo do pozorování jiných týmů, které se zabývaly prožitky ve chvílích vrcholných zážitků z hudby, projevů mateřské lásky i té romantické, kdy se zamilovaný reaguje na promítání tváří vyvolené (vyvoleného).

Prakticky stejné reakce mozek vykazuje také ve chvíli, kdy si drogově závislý udělá dobře. I euforie narkomana po „šlehnutí“ či „tripu“ aktivuje oblasti ve ventromediální prefrontální kůře o nichž je známo, že jsou zapojeny do sítě zapamatování si příjemného a zacykleny s příkazem „činnost opakovat“, pročež se mu také někdy říká „cyklus odměny“.

Nucleus accumbens, centrum potěšení a závislosti, si propojením s oblastí striatum a frontálním lalokem, „svou vůli“ dokáže prosadit. (Kredit: NIH) 

I tentokrát byl personál sledující monitor, podle toho kdy se daná oblast dotyčnému „rozsvěcuje“ a signalizuje zvýšenou aktivitu, schopen určit, kdy u něj přichází maximum duchovního prožitku. Duševní rozpoložení a stav, který následoval uvolněním mozkových mediátorů s následnými dopady na tlak, tep,… byli vědci schopni detekovat s předstihem jedné až tří sekund. Tedy v době, než si to sám dotyčný byl schopen uvědomit. V bledě modrém se tu opakuje něco, co už také vlastně zjistili jiní. A to v testech, kdy na kladené otázky měl dotyčný odpovědět „ano“ či „ne“. I tehdy se jim podle žhavení patřičné oblasti v mozku, dařilo předpovídat, jaká bude odpověď a rovněž o něco dříve, než to skenovaný sám věděl a než se slovně, nebo pokynem stačil „vymáčknout“. 

Na adresu neurovědců se ale vzápětí začala snášet velká kritika. I když pokus prováděli na mormonech, poznatky lze zobecnit. A v tom je nejspíš ten zakopaný pes nevole. K nějakému bohu, náboženství a víře v nadpřirozeno, se ve světě hlásí 5,8 miliardy lidí.  Vědci svým způsobem tak naprosté většině obyvatel planety neříkají nic menšího, než že v náboženských zkušenostech si s nimi pohrálo centrum odměny.  Což se dá interpretovat i tak, že vlastně v zastoupení boha, uctívají jen svůj vlastní mozek.

Spirituální prožitky mocně stimulují centrum odměny. (Kredit: Anderson lab. Univ. Utah) Literatura: Michael A. Ferguson et al, Reward, salience, and attentional networks are activated by religious experience in devout Mormons, Social Neuroscience (2016). DOI: 10.1080/17470919.2016.1257437

University of Utah Health Sciences

Autor: Josef Pazdera Datum: 30.11.2016

Převzato od: http://www.osel.cz/9120-u-mormonu-se-mozek-odmenuje-bohem.html

Jakou novou informaci nám závěr tohoto výzkumu ve skutečnosti přináší? Tu, že hluboké spirituální prožitky slasti se nacházejí v centru odměny, v témže centru, kde rovněž prožíváme vrcholné zážitky z hudby, projevy mateřské lásky i té romantické, kdy zamilovaní reagují na promítání tváří vyvolené či vyvoleného? Jak jinak a kde jinde by se slast spirituálního prožitku ve hmotném těle mohla projevit než v oblasti mozku, která je schopna slast či odměnu vyvolat?

            To, co tito vědci ostudně vyzkoumat opomenuli, je kvalita jednotlivých prožitků, zejména pokud dávají rovnítko mezi „euforií narkomana po „šlehnutí“ či „tripu“ s prožitky mladých věřících“. A nejen to. Snad by bylo vhodné doložit výzkumem i to, kam zavede člověka opakovaný zážitek blízkosti Boha a kam opakované euforie šlehnutí drogy. Že stejnou odezvu center odměny zaslouženě prožívá sportovec, pakliže zvítězí a vítězství ho motivuje k ještě lepším výkonům dokážeme rovněž pochopit. Že opakované prožitky narkomana vedou k destrukci jeho lidské osobnosti, to víme také. Snad i zloděj po úspěšném bohatém lupu prožívá slast a zároveň novou chuť pokusit se o to znovu. Proč nepoctivci, podvodníci a tuneláři, přestože naloupili z veřejného bohatství tolik, že by to vystačilo na desítky rozmařilých životů se nikdy nenasytí? Nedá se snad rovněž předpokládat, že i u těchto lidí se „aktivují oblasti ve ventromediální prefrontální kůře o nichž je známo, že jsou zapojeny do sítě zapamatování si příjemného a zacykleny s příkazem „činnost opakovat“ a motivují je k dalším loupežím? 

To, oč tu běží, není centrum odměny či potěšení, ale centrum prožitku lásky. Lásky matky i otce ke svému dítěti, k milované osobě, lásky k Bohu, ale i ke sportu, zvířeti nebo naproti tomu zlé lásky k moci, vládnutí, penězům, podvodům, krádežím, alkoholu, smilstvu, a podobně. Tedy lásek, které člověka zušlechťují nebo naopak deformují a zároveň směrují k nebi nebo peklu.

Je tady ovšem něco podstatně závažnějšího. Na výzkumném projektu za zcela nedostatečné šíře záběru, tj. neprověření všech zásadních  souvislostí je jediným výstupem výzkumu generalizované prohlášení, že předmětem víry a uctívání není Bůh, ale lidský mozek. Věda, za níž se tu vydává pseudověda, posiluje své „zjištění“ argumentem: „v bledě modrém se tu opakuje něco, co už také vlastně zjistili jiní“, aby „autoritou vědy“ lidem sdělila a stvrdila, že Bůh neexistuje.

Jaký názor vztahující se k centrům odměny či potěšení zaujímá E. Swedenborg? Ve vztahu k nim zdůrazňuje tzv. „pravou manželskou lásku“. Sděluje nám, “… že manželská láska, pokud jde o její podstatu je základem všech nebeských, duchovních i přírodních lásek. Vzniká totiž z manželství dobra a pravdy a z tohoto manželství pocházejí všechny lásky, které formují nebe a církev v jednotlivci. Dobro v tomto manželství vytváří lásku a pravda moudrost… Všechny rozkoše, které člověk pociťuje, ať jsou jakéhokoli druhu, mají s touto láskou něco společného. Láska se projevuje prostřednictvím těchto rozkoší a dokonce jejich prostřednictvím existuje a žije. Lidé vědí, že rozkoše rostou a prohlubují se natolik, nakolik se prohlubuje láska a také nakolik se náhodné city dotknou vládnoucí lásky.

Protože manželská láska je základem všech dobrých lásek a je vepsána dokonce v každém rysu každého člověka, převyšují její slasti a rozkoše všech ostatních lásek a poskytuje jim tyto rozkoše podle toho nakolik je s nimi přítomna a sjednocena. Je to ona, která rozpíná nejvnitřnější části mysli a zároveň i nejvnitřnější části těla, jako lahodný proud, který jimi protéká a otevírá je.

Do této lásky byly zahrnuty všechny rozkoše od první až do poslední, protože její užitek převyšuje užitky všech ostatních lásek. Tímto užitkem je šíření lidského rodu a proto i nebe andělů… Je ovšem nutno dodat, že pravá manželská láska je dnes natolik vzácná, že lidé obecně o její existenci vůbec nevědí. Protikladnou této lásce je láska smilná. Smilná (zlá) láska způsobuje, že se člověk stává stále méně člověkem, zatímco díky manželské lásce se člověk stává člověkem stále více.

 (E.Swedenborg: Manželská láska, str. 38,39)

            Nejproslulejší český léčitel a jeden z jasnovidných „ fenoménů 20. století“, kněz František Ferda, člověk, který – dle vlastního odhadu přinesl zdraví sedmdesáti tisícům trpících, často i těm, v jejichž případech se lékařská věda vzdávala naděje, v souvislosti s dědičností často říkal: „Za hříchy (zlé lásky) na duši trpíme až po sedm pokolení, za hříchy na těle většinou po čtyři pokolení.“

            MuDr. J. Tollinger byl mnohem přísnější, byl přesvědčen, že ještě můžeme pykat za některé tělesné neduhy dokonce i v třinácté generaci a dodával: "Ať to jsou čtyři nebo třináct generací, mělo by to vést k jednomu neúprosnému zákonu: „Dokud jsme se definitivně nezhostili role rodičů, měli bychom se starat jak o svou duši, tak o své tělo. Co v mládí nezodpovědného posbíráme, mohou naši potomci – vnuci, pravnuci, prapravnuci a další již od dětství pociťovat. A tak v rodině se nám může objevit pradědeček v roztomilém mrněti se všemi jeho chorobami, cnostmi i nectnostmi. Dnes už víme, že nejsou jen klasické dědičné choroby jako hemofilie nebo polycystóza  ledvin, ale můžeme dědit takřka všechno.

(Zdeněk Rejdák:Za zdravím s jasnovidcem páterem Františkem Ferdou, str.18)

           

            K tomu lze dodat, že páter Fr. Ferda zemřel v roce 1991. Obor, který se v rámci genetiky výše uvedenou problematikou zabývá, v té době ještě neexistoval. Proto se jeho výzkum nachází takřka na samém počátku. Nazývá se Epigenetika.

Existují jevy, kdy jednoduchá složka  výživy (vitamín, jed), nebo vystavení dalším nejrůznějším vlivům vnějších podmínek (může jít i o chování), tlumí a nebo zesiluje účinek genů. Funkčnost genů lze ovlivnit k lepšímu, i k horšímu. A pokud se tak děje bez toho aniž by vlastní genetický kód  jakkoli změnil, jde o epigenetiku. 

            Jde o to, že vystavení vnějším podmínkám spouští v těle chemické změny, některé z nich mobilizují skupinu molekul, kterým říkáme metylové skupiny. Metylové skupiny se dokáží  přitulit ke spuštěným  genům, a přilepit se na jejich řídící úseky. Tím  jejich funkčnost na čas utlumí. Umí ale i působit opačně, výkon jiných genů zase posílit. Epigenetickými vlivy se účinek genu dá posouvat od jedné mezní polohy ke druhé. Vlastnost, kterou gen řídí se tak může měnit, alteruje.

Hádat se o to, zda mají větší vliv na naše zdraví a na náš vývoj geny, nebo vnější prostředí, je nesmysl. Obojí je spolu nerozlučně provázáno spletitým předivem vztahů. Nejen strava, ale nyní už i prožitek se může projevit prostřednictvím vyvolaných biochemických změn, které ve svém důsledku  určují genům, zda se mají projevit a jak moc se mají projevit.  

Zajímavé je, že ačkoli k těmto změnám dochází nejčastěji ve stádiu embryonálního a nebo  fetálního vývoje, výsledek ve formě náchylnosti k nemocem, a nebo změn v chování, se ukáže až v dospělosti. To znamená, že toto ovlivnění genů určitou dobu trvá a může se tedy přenášet z jedné na další generaci.

           Převzato od: http://www.osel.cz/1516-epigenetika-je-o-tom-co-jime-jak-zijeme-a-jak-se-mame-radi.html  -  kráceno)

Technologicky vyspělá moderní věda dnes dokáže vhlédnout i do těch nejmenších struktur živého organizmu a odhalit jejich vzájemné interakce. A byť nebylo jejím záměrem, přesto tu nakonec potvrzuje pravdivost poznatku, k němuž tu člověk, léčitel páter Ferda, dospěl duchovním vhledem. 

Oficiální věda stále odmítá možnost poznání skutečnosti jinak než prostředky materiálního světa. A to přesto, že nejzásadnější objevy, na nichž stojí, se udály právě takto. Naproti tomu „Moderní filozofie vědy dnes všeobecně uznává, že intuitivní vhledy tohoto druhu představují nedílnou a významnou součást vědeckého zkoumání přírody… Tato skutečnost se odráží i v každodenním jazyce, kde o těchto výjimečných výtvorech hovoříme jako o „božské inspiraci“, nebo daru „od Boha“.

Snad nejslavnějším příkladem je Einsteinova teorie relativity, jejíž principy mu byly odhaleny v podobě kinestetických vjemů ve svalech. Jiným příkladem je Teslova konstrukce prvního plně fungujícího generátoru střídavého proudu, jehož konkrétní prototyp se mu zjevil jako vize. Podobné tvůrčí vize měl u dalších vynálezů… Karl Fridrich Gauss…téměř okamžitě dokázal provádět úžasně složité výpočty a popisoval, že jeho vědecké a matematické vhledy k němu skutečně přicházejí rychlostí blesku – „z Boží milosti“… Diskuse o metodě Reného Descarta, knize, jež formovala celou strukturu západního poznání a položila základy moderní vědy, poskytly autorovi tři vizionářské sny a jeden „sen uvnitř snu“, který poskytl klíč pro výklad rozsáhlejšího snu.

( Stanislav Grof: Holotropní vědomí, str.163-4, kráceno.)

Jaká ironie, že celá budova racionální, redukcionistické a pozitivistické vědy, která dnes odmítá „subjektivní poznání“, byla původně inspirována zážitky ve změněném stavu vědomí. Kde by se dnes mohl nacházet tento svět, kdyby právě věda byla pokornější. Vědci nemohou vinit Boha z toho, „…že stačí zapnout televizi a není dne, abychom se nestali očitými svědky dopadů náboženské praxe.“  Vždyť je to právě věda, jejíž nejvýkonnější mozky se účastní na eskalaci válečných konfliktů tím, že pro zbrojní koncerny vymýšlejí stále novější a sofistikovanější zbraně se stále vyšší účinností zabíjení. Zbraně, které stárnou a je nutno je zužitkovat, zaplatit a ověřit účinnost nových v dalších válkách, které jeho byznysmeni dokáží vyvolat kde se jim zamane, zejména tam, kde na tom nejvíce vydělají… Pro tuto vědu je skutečný Bůh, takový jakým opravdu je, nebezpečný.  Náboženská praxe, jež má dopady o nihž  tu vědci hovoří, nemá s Bohem naprosto nic společného. A nemají s Ním nic společného ani ty církve, jejichž praxe a dogmatická nauka k tomuto stavu světa přispívají. 

                                                       ***

Literatura:

E. Swedenborg:  Manželská láska, překlad Lenka Máchová

Zdeněk Rejdák: Za zdravím s jasnovidcem páterem Františkem Ferdou

Stanislav Grof: Holotropní vědomí

http://www.osel.cz/9120-u-mormonu-se-mozek-odmenuje-bohem.html

http://www.osel.cz/1516-epigenetika-je-o-tom-co-jime-jak-zijeme-a-jak-se-mame-radi.html 

Autor blogu: Roman Kočur

O politice, právu, spravedlnosti a milování bližního svého.

O politice, právu, spravedlnosti a milování bližního svého.

Motto:

Chce-li kdo prvním býti, staň se posledním. (Mk.9, 35.  10, 43.)

            Vnitřní stabilita společnosti či vzájemná pouta mezi lidmi souvisí s úrovní spravedlnosti ve společnosti, kterou vytváří platné zákony, jejichž hlavním smyslem je její dosažení. Je tomu tak odedávna. Byť je svět starší a měl by být i moudřejší, přesto ani v této době není lidská touha po spravedlnosti naplněna. Po dnes platí, že zločiny svou velikostí vymykající se jakýmkoli měřítkům, se pro jejich původce a iniciátory stávají povětšinou beztrestnými. Od věků zpravidla jen malé ryby a rybičky končí v rukou spravedlnosti, zatímco největší viníci pozemské spravedlnosti unikají. Jen člověk mající víru v konečnou Božskou spravedlnost může věřit, že přece jen bude naplněna. Byť již nikoli v tomto pozemském světě, přesto s těmi nejzávažnějšími důsledky nejen pro ty, kteří se dopouštěli zločinů ale i pro ty, kteří naplnění spravedlnosti vědomě bránili.  Nakonec ve chvílích, kdy cítíme, že naše životní pouť je u konce, obava z toho, že Bůh snad přece jen existuje, dostihne i takového člověka. A co je platné pak tvrdit, že přijal Krista, když „odkloněné či uloupené“ nevrátil těm, kterým náleželo, neomluvil se za zlo, kterého se dopouštěl a nesnažil se ho za života odčinit?

            Náš svět je naším obrazem. Je naší životní školou a smrt je prahem konečného zúčtování. Prospěl - neprospěl. Věčný život či zatracení. Můžeme se tomu smát, nevěřit, nic platno, je tomu tak ať tuto skutečnost jakkoli odmítáme. Bůh nás nesoudí, ten nechává svítit slunce na dobré i zlé. To naše sklony ke zlu či dobru, které v nás převládly, jsou naším soudcem uvádějícím nás na cestu do společenství lidí stejných sklonů - lásek dobrých či zlých, za brány nebe či pekla.  

            A přece - člověk zrozený do tohoto hmotného, přírodního světa dostal na cestu životem rozum s vůlí i svědomí upozorňující ho, když z cesty Bohem mu nabízené se odklání i rodiče povinované uvést své dítě na správnou cestu životem. K tomu má člověk po celá staletí na dosah návod k žití platný pro život pozemský i věčný - Božské Slovo s Desaterem spolu se shrnujícím dovětkem největšího přikázání: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své.“ To jest první a veliké přikázání. Druhé pak jest podobné tomu: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ Na těchto dvou přikázáních všecken zákon záleží i proroci.  ( Bible Svatá - Kralická, Mt 22, 37-40) Tento text  Bible Kralické v českém jazyce byl publikován v roce 1613 a je i bude platný po časy, dokud člověk zůstane člověkem. 

 

            Každý může vědět, že láska k bližnímu a láska k sobě jsou protiklady. Láska k bližnímu chce každému činit dobře, zatímco láska k sobě chce, aby všichni činili dobře pouze jí.  Láska k bližnímu chce všem sloužit, ale láska k sobě chce, aby všichni sloužili jí. Láska k bližnímu pohlíží na všechny jako na své bratry a přátele, zatímco láska k sobě pohlíží na všechny jako na své služebníky, a pokud nám neslouží, jako na své nepřátele. Jedním slovem, hledí jen sama na sebe a druhé stěží považuje za lidi. V srdci si jich cení méně než svých koní či psů. A jelikož si druhých cení tak nízko, činit jim zlo nepokládá za nic. Odtud pochází nenávist a msta, cizoložství a smilství, krádeže a podvody, lhaní a urážení, krutost a surovost a další podobná zla.

(E. Swedenborg: Božská prozřetelnost, str. 256)

Víme ale jak milovat své bližní a kdo jimi jsou? 

     

            Bližním, jenž má být milován je dobro a pravda v člověku. Představ si skupinu tří nebo deseti lidí, které sis vybral, aby vykonávali nějakou práci. Nevybral bys je snad podle jejich dobra a pravdy? Jen jimi je člověk člověkem.

            Pokud budeš z těchto deseti volit jednoho, aby vstoupil do tvých služeb, nebudeš snad zkoumat jeho rozum a vůli? Ten koho vybereš pak bude bližním, jehož budeš milovat. Člověk-ďábel může vypadat jako člověk-anděl; milován však má být člověk-anděl, a ne člověk-ďábel. Andělskému člověku prokazuješ dobrodiní pro jeho dobro a pravdu, ďábelskému člověku však nikoli. Láskou k bližnímu je ďábelského člověka trestat, činí-li zlo, a andělského člověka odměňovat... Skutečná ryzí láska k bližnímu je rozvážná a moudrá. Ta druhá je nepravá, neboť pochází pouze z vůle čili dobra, ne však zároveň z intelektu neboli pravdy.

            Dobro se co do stupňů dělí na dobro občanské, mravní a duchovní. Mravní dobro, jež je vlastním dobrem člověka, je dobrem rozumovým, podle kterého žije člověk s člověkem jako se svým bratrem a společníkem. Toto dobro je bližním v míře, v jaké pochází z dobra duchovního. Mravní dobro bez dobra duchovního je totiž dobrem vnějším – je dobrem vnější vůle, a nikoliv vnitřním dobrem. Může být i zlem, které nemá být milováno.

            Občanské dobro je dobrem života vedeného podle občanských zákonů. Jeho prvá a základní zásada, tedy nejednat proti těmto zákonům, je podmíněna tresty za jejich porušení. Kdyby však v občanském dobru nespočívalo dobro mravní, a v něm dobro duchovní, občanské dobro by nebylo ničím jiným, než zvířecím dobrem, jež projevují zvířata v klecích vůči těm, kdo je krmí, trestají, nebo o ně pečují.

            Člověk (křesťan, pozn.) se těmto dobrům učí již od nejútlejšího mládí z Desatera. Zákony Desatera se nejprve stávají zákony občanskými, později mravními a nakonec duchovními, a tehdy poprvé se tato dobra podle svých stupňů stávají dobry lásky k bližnímu.

            Svým občanským dobrem je člověk občanem světa;  mravním dobrem stojí nad světem a pod nebesy; a duchovním dobrem je člověkem nebe neboli andělem. I zlí lidé a dokonce i zločinci a ďáblové se mohou vzájemně milovat, ne však láskou k bližnímu neboli z dobra niterné lásky; protože jsou však sjednoceni pácháním zločinů, krádežemi. smilstvím, pomstami, vraždami... jsou si navzájem bližní.     

 (E. Swedenborg: O životě a lásce, str. 90-92,99 - kráceno)

            Milování bližního tedy souvisí se zákony a spravedlností. Jaká je ve společnosti míra uplatňování pravé lásky k bližnímu, takové jsou zákony i spravedlnost a taková je rovněž míra svobody i pravdy nacházející se ve státě. Je třeba podotknout, že po celá staletí lásku k bližnímu lidé i církve chápou mylně.

E. Swedenborg mimo jiné vysvětluje: ...že jeden člověk není stejným bližním jako druhý učí Pán v podobenství o člověku zraněném lupiči. Říká se tam, že bližním je ten, který mu prokázal milosrdenství.  (L 10,29-37)

            Kdo bližního nerozlišuje podle kvality jeho dobra a pravdy, může být tisíckrát podveden a jeho láska upadá do zmatku, až nakonec zanikne... Jednodušší lidé tak ale jednají. Říkají, že každý člověk je bližním stejně, a protože se na něj dívá Bůh, nemá smysl zkoumat jeho charakter; důležité prý je jen bližnímu pomoci.    Skutečná ryzí láska k bližnímu je ale rozvážná a moudrá.

            Snad právě neznalost kdo je naším bližním se stala příčinou neutěšeného stavu práva a spravedlnosti. Státu a lidem neprospěšné zákony vytvářejí výživné podhoubí pro všechna zla. Každého člověka, každé společenství i zákonodárný sbor a stát lze přirovnat ke stromu nesoucímu ovoce, k dobrému nesoucímu dobré a zlému zlé. Stát, ve kterém například lze nabýt vysokoškolské vzdělání za půl roku,  přijmout a uznat opsanou diplomovou práci a to dokonce i na vysoké škole právní, je zásadním porušením samotného poslání i vnímání práva a spravedlnosti těmito „absolventy“ ale i všemi, kteří neoprávněné nabytí vysokoškolského titulu umožnili. Demokratický stát, ve kterém parlament schvaluje špatné, lidem neprospěšné zákony dokládá, že nutná nadpoloviční většina zákonodárců nejsou našimi bližními, ale jsou bližními těch, kteří stavějí svůj prospěch nad občanské dobro, a tedy nemohou být zárukou demokracie, svobody a spravedlnosti ve státě. 

                       Před několika staletími Jan Amos Komenský ve svém satirickém díle Labyrint světa a ráj srdce, nás coby poutník putující s brýlemi na očích, seznamuje se světem své doby provázen průvodci Všudybylem a Mámilem, aby „s rozumem svým se pilně radě…sobě takový života způsob, v kterémž by co nejméně starostí a kvaltování, co nejvíc pohodlí, pokoje a dobré mysli bylo, oblíbil.“ (str.15)

Se svými dvěma průvodci příchází nejdříve na rynk: „... Tu, hle máš, to ušlechtilé pokolení lidské, ten rozkošný, rozumem a nesmrtedlností obdařený tvor, kterýž jako neskonalého Boha obraz a k němu podobnost v sobě nosí, z rozličnosti těchto jejich neskonalých činů poznati se může: tu jako v zrcadle spatříš důstojnost pokolení svého.“

Hledím tedy sobě na ně ostřeji a spatřím nejprv, že každý v houfu mezi jinými chodě, larvu (škrabošku) na tváři nosí, odejda pak, kde by sám neb mezi sobě rovnými byl, ji smyká (snímá), a do houfu jíti maje zase připíná. I zeptám se, co to znamená? Odpověděl mi: „To jest, synu milý, lidská opatrnost, aby se ne všechněm každý, co jest, zjevoval. Sám u sebe může člověk býti, jakýž jest, před lidmi pak lidsky se ukazovati a věcem svým tvárnost (pěkné vzezření) dávati sluší.“ Takž mi se chut udělá, abych pilněji, jací pak bez toho uličeného přikrytí jsou, pohleděl.

A maje na to pozor, vidím, že všickni nejen v obličeji, ale i sic na těle rozličně jsou zpotvořeni. Napořád byli trudovatí, prašiví či malomocní, a mimo to některý měl svinský pysk, jiný psí zuby, jiný volové rohy, jiný osličí uši, jiný baziliškové oči, jiný liščí ocas, jiný vlčí pazoury, některé jsem viděl s pávovým vysoko vytaženým krkem, jiné s dedkovým naježeným chocholem, některé s koňskými kopyty etc., najvíc pak bylo podobných opicím.

I zděsím se a řeknu: „Však pak já toto potvory jakési vidím.“ Co (prý), všetýčko, pravíš, potvory?“ dí tlumočník a hrozí mi pěstí. „Hleď jen skrze okuláry dobře, spatříš, že lidé jsou.“ Někteří pak z mimo jdoucích zaslechli, že sem je potvorami nazval, a zastavíc se reptali a na mne se také potrhovali. Takž já srozuměv, že tu mudrovati darmo, umlkl sem, pomysle sobě: Když pak lidmi býti chtějí, nechť jsou já však, co vidím, vidím... ( J.A.K. -  Labyrint světa a ráj srdce, str. 26, 27)

Poutník se svými průvodci přichází do další z ulic:

I dí mi tlumočník: „Nu tu máš ty lidi, kteříž soudy a výpovědi v rozepřích konajíce, zlé trestajíce, dobrých přichraňujíce, řád v světě zdržují.“

„Toť jest ovšem pěkná, a mám za to, nevyhnutedlná v lidském pokolení věc,“ řekl jsem. Odkud se takoví lidé berou?“

Odpověděl mi: „ Někteří se k tomu rodí; jiní od nich, aneb od obce vybráni bývají, ti, kteříž by za nejmoudřejší ze všech a nejzkušenější a spravedlnosti a práv nejpovědomější uznání byli.“

„I to pěkně,“ dím já.

Vtom mi se pohleděti udá, a spatřím, an se někteří do stolic vkupují, jiní vprošují, jiní vpochlebují, jiní sami sázejí; a vida to, „Hle, hle, neřád,“ zkřikl  sem.

„I mlč, všetýčko,“ dí tlumočník, „zlým to zaživeš, uslyší-li.“

„A proč nečekají, „ dím já, „až by zvoleni byli?“ Odpověděl: „Herež, oni sebe bezpochyby povědomi jsouc, s tou práci se býti znají: když je za ty přijímají co tobě do toho?“

Já tedy umlknu, a přiopravě sobě brýllí, hledím pilně po nich a uzřím věc nenadálou, že jmenovitě řídko který z nich všecky oudy měl, každému téměř něčeho potřebného se nedostávalo. Někteří neměli uší jimiž by stížnosti poddaných vyslýchati; jiní očí, jimiž by neřády před sebou znamenati; jiní nosu, kterýmž by šibalů proti právu úklady čenichati;

 Jiní jazyku, kterýmž by za němé utištěné promlouvati; jiní rukou, kterýmiž by úsudky spravedlnosti vykonávati mohli; mnozí ani srdce neměli, aby, co spravedlnost káže, konati směli…

I řekl sem: „Ale pročpak takovým těmto soudy a práva svěřují, kteří potřebných k tomu oudů nemají?“ Odpověděl tlumočník, že toho není, než že se mně tak zdá. Nebo pry: Qvi nescit simulare, nescit regnare. ( Kdo se neumí přetvařovat, neumí ani vládnout) Kdo jiné spravuje, musí často neviděti, neslyšeti, nerozuměti, byť i viděl, slyšel a rozuměl. Čemuž ty, jakožto v věcech politicky neprošlý, nerozumíš... Což nevíš, že soudce poříkati k hrdlu sahá?“ Takž jsem umlkl a tiše se na všecko díval.    (J.A.Komenský, Labyrint světa a ráj srdce, str.97,98)

           

V době jako je tato, v níž jsou relativizovány všechny mravní hodnoty, bezpochyby nalezneme soudce, žalobce i obhájce povahových rysů,  které tak výstižně charakterizuje J. A. Komenský ve svém Labyrintu světa a ráji srdce. Tu pak nestačí předložit i v těch nejjednodušších sporech veškeré důkazní materiály soudu a spor nemůže být vyřízen v jediném stání v odpovídající době a mnohdy tak nelze dosáhnout plné spravedlnosti a  soudní instituce pak neplní své společenské poslání.  

Emanuel Swedenborg v 7. kapitole knihy O lásce a víře vysvětluje, co se rozumí láskou k bližnímu u řady povolání. O lásce k bližnímu u soudců uvádí toto:

            Pokud soudci hledí k Pánu, vyhýbají se zlům jako hříchům a soudí upřímně, spravedlivě a věrně, stávají se podobou lásky k bližnímu. Konají totiž dobro užitečnosti jak pro společnost, tak pro jednotlivce ve společnosti, a tedy pro bližní. Činí tak nepřetržitě, když právě soudí i když nesoudí, neboť myslí, mluví a jednají ze spravedlnosti. Spravedlnost je totiž jejich motivem a v duchovním smyslu je jejich bližním.

            Spravedlivý soudce soudí každého spravedlivě a zároveň nestranně, neboť spravedlnost a nestrannost jsou neoddělitelné. Zároveň soudí podle zákona, neboť každý zákon má za svůj konečný cíl právě tyto dvě hodnoty. Tímto způsobem rozsuzuje rozepře, zatímco zchytralý člověk se snaží smysl zákona převrátit. Považuje za hřích brát při soudu ohled na jakékoli přátelství, dar, příbuzenství, autoritu či jakýkoliv jiný prospěch než ten, aby každý, kdo žije podle zákona byl chráněn. Za hřích pokládá nedávat při spravedlivých soudech spravedlnost na první místo, ale až na druhé.

            Všechny rozsudky spravedlivého soudce jsou skutky lásky k bližnímu a to i tehdy, když ukládá peněžité pokuty či tresty provinilým zločincům. Tím je totiž polepšuje a zabraňuje aby škodili nevinným, kteří jsou bližními. Je jako otec, který, pokud své děti miluje, trestá je, když spáchají zlo.

(E. Swedenborg, O životě a lásce, str.115-118)

K funkcím nejvýše postavených státních úředníků, tedy prezidentům, předsedům vlád a ministrům, kteří vykonávají právní moc nad občany E. Swedenborg dále uvádí :

            Každý z nich na své pozici, pokud hledí k Pánu a vyhýbá se zlům jako hříchům a vykonává upřímně, spravedlivě a věrně práci svého nadmíru význačného úřadu, poskytuje neustále dobro užitečnosti celé společnosti i jednotlivcům a stává se podobou lásky k bližnímu. K tomu dochází tehdy, pokud mu záleží na dobru svých podřízených a občanů. Tehdy jej také pohání snaha, aby spolu s moudrostí a bohabojnými lidmi vydával užitečné zákony, dbal na to, aby byly dodržovány, a zejména aby sám podle nich žil. Ustavuje do čela společnosti inteligentní a zároveň blahovolné úředníky a dohlíží na to, aby skrze ně vládlo právo a spravedlnost a aby se neustále rozrůstalo obecné dobro. Považuje se za člověka, který má nejvyšší autoritu proto, aby sloužil druhým…

            Tyto věty jistě většině lidí připadají archaické, vyňaté ze sutin minulosti, zcela překonané. Díky vyspělé medicínské technice dokážeme dnes vracet do života mnohé nemocné, kteří se již ocitli na druhé straně břehu a nahlédli do světa naší příští existence. Přesto medicínská věda, stejně jako ta oficiální, nás stále utvrzují v tom, že žádná jiná dimenze života, než ta materiální neexistuje a smrt je koncem definitivním. Že to, co nazýváme spirituálním prožitkem víry a blízkosti Boha je pouhým stavem centra odměny v našem mozku.

Pokud jsme přijali názor, že Bůh neexistuje, a proto dobro, zlo, morálka, pravda, spravedlnost, svoboda i láska k bližnímu jsou hodnotami pouze relativními, jak asi bude zanedlouho vypadat tento svět? Bude horší než je ten současný? Bezpochyby ano. A pokud ano, nalezneme mezi těmi, kteří v něm budou žít ještě člověka?

                                                                     ***

Literatura:

Bible Svatá – Kralická, vydal Kalich v r. 1969

E. Swedenborg: Božská prozřetelnost, překlad Lenka Máchová

E. Swedenborg: O životě a lásce, překlad Lenka Máchová

J.A.Komenský: Labyrint světa a ráj srdce, vydal Odeon 1970

Autor blogu: Roman Kočur