Alfons
Mucha: DRAHOKAMY, PÉRO a PETRKLÍČ - pohled dovnitř
Čím to, že Muchovo dílo, dokonce i prosté plakáty, které před stoletím visely na vylepovacích tabulích po stovkách v ulicích Paříže, nás stále oslovují?
Nejlépe tuto otázku zodpověděl v knize MUCHA od
Sarah Muchové, Ronald F. Lipp ve stati „Alfons Mucha – Poselství a člověk“. V ní,
mimo jiné, píše:
„…Muchova nejlepší dekorativní díla jsou
jemně prokreslené kompoziční skvosty, často zaplavené nejrůznějšími květinovými
a rostlinnými motivy a překypující složitými, opakujícími se hypnotickými
ornamenty s množstvím ezoterických symbolistických prvků…
Podle duchovního řádu, který ovlivnil i
Muchu, se měl člověk v dlouhém a bolestném zápase vymanit ze své slepé existence
a dospět k božskému povznesení. Tento řád také věřil, že cesta k dosažení
božského ideálu je provázena Boží přítomností, „duší světa“, která člověku zprostředkovává
vyšší moudrost, spojuje nebe se zemí, viditelné a neviditelné, věčné a
smrtelné. Pro člověka je tato komunikace symbolicky ztělesněna světlem a
vyjádřena prostřednictvím umění. Cílem umělce, zasvěceného do těchto představ,
bylo nejen ztvárnit hezkou tvář nebo půvabnou krajinu, ale prostřednictvím
přímého účinku jasných i skrytých symbolů na lidskou mysl současně vyjádřit
určitý mravní imperativ. V nedávné době, po pečlivém prozkoumání Muchových
vlivů a tvorby, dospěli někteří badatelé k přesvědčení, že toto bylo jeho
záměrem. Z tohoto pohledu je Muchova žena antropomorfním ztvárněním velké
duše světa a vyjadřuje částečně prostřednictvím nevědomých archetypů, poznání,
že svět je laskavý, život dobrý a štěstí na dosah, pokud víme, jak se ho
zmocnit. Mravním záměrem aplikace Muchových prací na co největší množství
spotřebních předmětů je podle tohoto idealistického hlediska zprostředkovat
toto podprahové poselství lidstvu v co nejširší míře.“
Ronald F. Lipp naprosto přesně vystihl skrytou
podstatu toho, co nás na Muchově díle stále fascinuje, aniž bychom si byli této
podstaty vědomi a dokázali ji sami, v jeho díle, vyjma Slovanské epopeje, odhalit. V téže publikaci se u kvarteta panó Drahokamy píše:
„V této senzuální sérii zosobňují ženy, hledící
provokativně divákovi přímo do očí, drahokamy. Ženské figury tvoří dominantu
horní části obrazu, zatímco spodní části dominuje realistická kresba květu,
jehož barva je charakteristická pro daný drahokam. Barevné schéma panelů
zahrnující draperie, ozdoby ve vlasech a mozaikovou aureolu, odpovídá barvám
jednotlivých drahokamů a tvoří harmonizující celek. Z korespondence
vyplývá, že Mucha zamýšlel namalovat ženu, zosobňující ametyst polonahou, ale
Champenois ho požádal, aby měla zakrytá ňadra, protože se obával mravokárných
výtek.
Vezměme to v patrnost a pokusme se pohlédnout na cyklus Drahokamy novýma
očima. Jedná se o Rubín, Smaragd, Ametyst a Topas. Panó tohoto mimořádného kvarteta
mají jednotnou kompozici. Společnými kompozičními dominantami jsou sedící krásná
mladá dáma s květinovým popředím. Na pozadí se nachází mozaikový kruhový terč,
který je-li namalován nad hlavou světice, nazývá se nimbus, aureola či
svatozář. Zde se ale o nimbus nejedná,
jak pochopíme dále, jedná se o jeho protiklad, opak. To, že se nachází za zády zobrazené postavy rovněž
znamená, že ta se od něj odvrací, a zároveň se tím vymezuje vůči tomu, co
soustředné pásy s ornamentální výplní symbolizují. Zřetelně vidíme, že vytvářejí
mozaikový dekor hadí kůže a odkazují tak k symbolice hříchu. Pokud si pozorně
prohlédneme tváře všech čtyř mladých žen zjistíme, že vyjma účesu jsou si
natolik podobné, že se jedná o tutéž ženu. Převažující barevné ladění odpovídá
barvě jednotlivých drahokamů. Avšak, je tady jedna podivná skutečnost. Přestože
jednotlivé obrazy nesou názvy drahokamů, vyjma rubínu a ametystu, zde žádný
šperk ze smaragdu ani topasu nenalezneme. Neznamená to snad, že tento kvartet
odkazuje k něčemu zcela jinému? Pohlédněme tedy na jednotlivá panó novýma
očima v daném pořadí: Rubín, Smaragd, Ametyst, Topas. Nebo je snad toto pořadí náhodné?
RUBÍN
Dominantním
objektem tohoto panó je mladá žena držící rubínový šperk ve tvaru tří srdcí.
Krajní srdce jsou malá, prostřední srdce je největší a představuje spojení dvou
srdcí, muže a ženy, v jedno. Hroty
menších srdcí směřují nahoru, hrot většího pak dolů. Vytvářejí tak protikladně
situované trojúhelníky, které představují symboly muže a ženy. Srdce je
odedávna symbolem lásky. Oči mladé ženy se na nás nedívají vyzývavě, ale jsou
cudně sklopené. Ve vlasech ji zdobí zralé třešně, symbolizující oddanou, až k oběti
ochotnou lásku.
Láska chce, aby to, co je její, patřilo
druhému, a cítí radost druhého jako svoji vlastní – to je milování. Avšak cítit
svou vlastní radost v druhém, a nikoli radost druhého jako svou vlastní,
to milování není. Je to sebeláska, zatímco to první je milování bližního.
(Božská láska a moudrost, odst.47)
(Božská láska a moudrost, odst.47)
Spodní
třetině pak dominuje květ Vánoční hvězdy. Představuje tu symbol lásky, která se
o vánocích zrodila prostřednictvím Krista do světa. Rubín má rudou barvu. Ta je
rovněž symbolem lásky ale také prolité, obětované krve.
Za
zády ženy se nachází kruhový terč, který vyplňují mozaikové ornamenty
připomínající hadí kůži. Když na ně pohlédneme pozorněji, pak ornament vnějšího
pásu tvoří rudé rty, které jsou symbolem hříšné, smyslné, pouze tělesné až
prodejné lásky. Prostřední pás tvoří symboly muže a ženy, avšak v dekoru hadího
těla odkazují k prvotnímu hříchu. Vnitřní pás vyplňuje květ s rudými
lístky podobnými kopretině. Ty obvykle trháme, když milujeme láskou, která v
nás vyvolává nejistotu stálosti, neopětování a nutí nás dotazovat se osudu
prostřednictvím vykladačů, na její opravdovost. Důvod, proč se žena od terče
odvrací je ten, že láska zahrnuje nejen ty nejlepší, ale i ty nejhorší stavy
srdce a mysli. Je motivem pro všechny naše činy, dobré i špatné. Žena se odvrací od
špatné, padlé lásky, neboť stejně jako toto panó, symbolizuje pravou, čistou, ryzí
Lásku.
SMARAGD
Na tomto panó se žádný šperk nenalézá. Oči ženy nám hledí
upřeně, sebejistě do očí, snad až do našeho nitra. Její brada leží klidně na
rukou spočívajících na hlavě draka. Jeho rozevřená tlama a zlé, smaragdově
zelené oči se hrozivě na nás upínají. Představují ničivou až vražednou hrozbu. Drak zde symbolizuje sílu nespoutané lidské
animality, která, je-li neovládnuta
vlastním rozumem spočívajícím v moudrosti spolu s vůlí spočívající v lásce, stává se zlem ohrožujícím samotný život. Z pózy ženy je zřejmé, že draka zcela ovládla.
Rozum tu symbolizuje smaragdový hádek
zvedající se z jejího čela, jehož smyčky vytvářejí písmeno „M“
zdůrazňující moudrost z níž pochází. Spodní
třetinu plakátu vyplňují větévky blahovičníku, neboli eucalyptu.
Vyobrazené listy jsou štíhlé a dlouhé. Jen ty rostou na dlouholetých větvích
eucalyptu a jen ony jsou plné léčivé, uzdravující esence, na rozdíl od listů
rostoucích z nevyzrálých mladých haluzí, které jsou kopinaté a krátké, bez
obsahu esencí. Eucalyptus tu symbolizuje paralelu s vyzrálým člověkem, věkem nabývajícím
blahodárné, uzdravující síly moudrosti. Jejím prostřednictvím uskutečňuje pravá
láska užitečnost. Moudrost totiž spočívá v pravé lásce tak, jako pravá
láska v moudrosti.
Žena žádný šperk na sobě nemá patrně
proto, neboť ozdobou člověka je moudrost sama. Prostřední pás terče tvoří dekor
dvou opačně stočených hadů, připoutaných k sobě obručí. Symbolizují protiklad
dobra a zla, či nebe a pekla. Šípový znak červené barvy pak vymezuje hranicí
mezi nimi. Záleží jen na nás samých, na kterou stranu se ve své lásce a svobodě,
kterou nám daroval Pán, k dobrému či zlému svým životem moudře,
či nemoudře, přikloníme. Je tedy nepochybné, že žena tu stejně jako toto panó symbolizuje
Moudrost.
Na tomto panó se nachází rovněž tatáž
mladá žena, avšak s mučenkou vetknutou v bohatých kadeřích, šperkem zavěšeným
na hrudi a kosatci dosahujícími výše jejich kolen.
Mučenka je symbolem Kristova
utrpení na kříži, stejně jako i těch, kteří trpěli pro víru. Její koruna nám
připomíná trnovou korunu a pestíky uprostřed květu pak tři hřeby, jimiž byl
Kristus přibit na kříž.
Zlato šperku je slunečním kovem,
v křesťanské symbolice představuje věčné světlo nebe a Bohem inspirovanou
vládu. Jeho výplň tvoří ametyst, který v těchto souvislostech symbolizuje
božské dobro, odpuštění a lásku. Ametyst je kámen považovaný rovněž za ochránce
a nositele spirituality. Prsteny s těmito kameny nosí biskupové křesťanských
církví.
Kosatec pro Francouze jakožto „
fleur de lys“ symbolizuje svými třemi plátky víru, moudrost a odvahu. Iris,
neboli kosatec, je rovněž symbolem
naděje, síly a světla. Patří řecké bohyni duhy Iris. Duha znamená rovněž
novou smlouvu, kterou ve starozákonní době uzákonil Bůh mezi Ním a člověkem.
Terč za zády ženy sestává ze tří
ornamentálních polí. Ornament vnějšího
okruží podobný hadí kůži nám může symbolikou římské desítky s její
postupně vytrácející se zřetelností připomínat desatero, jehož význam se
postupně ve společnosti vytrácí nakolik
sama mravně upadá a namísto dobra do lidského a společenského života vstupuje
zlo. Nejširší, prostřední pás vytvářejí spletence stočených pásků kožených důtek opatřených na konci háčky,
jimiž byl bičován i Kristus. Kruhy vnitřního pole představují okovy, ke kterým
byli poutáni mučedníci víry. Prázdný středový pruh symbolizuje prázdnotu života
bez víry v Boha. Toto panó, stejně jako tato žena symbolizuje skutečnou,
opravdovou Víru.
Ústřední postavou plakátu je táž
mladá sedící žena s očima plnými klidu hledícími někam do daleka. Opírá se
levým loktem o hlavu bysty Sybily mající šátkem zastřené oči. V dolní polovině
se nachází Linarina Annua, neboli Měsíčnice, zvaná také Jidášovy penízky. Terč
za její hlavou tvoří ornament žaludů a soustředných kruhů. Žaludy jsou plody dubu, který
byl posvátným stromem Druidů a je symbolicky spojován s věštěním a předpovídáním
budoucnosti.
Věštbu Bible zapovídá. Naznačují to i soustředné kruhy, jež
jsou symbolem Dantova pekla. Je to varování před snahou vstupovat bez pověření
Boha do oblastí člověku zapovězených. Proto se žena od terče odvrací a Sybile zastřela
šátkem oči. Květu penízků poté kdy
dozraje, spadnou slupky, které po dobu růstu a zrání, ochraňují semena. Teprve pak květ prohlédne do plné
krásy. Zde je paralelou s člověkem, který láskou, moudrostí a vírou dozraje,
prohlédne a s důvěrou v Boží vedení sám hledí s nadějí do budoucnosti. Toto
panó je proto v řadě poslední a je logickou výslednicí tří předchozích a stejně jako tato mladá žena, symbolizuje NADĚJI.
Je zřejmé, že tento
cyklus symbolizuje základní charakteristiky plného lidství: lásku, moudrost,
víru a naději, tedy člověka, o němž Stvořitel praví, že ho stvořil
k obrazu svému. Zároveň tu symboly na kruhových terčích poukazují na postoje
člověka odporující tomuto obrazu, od nichž se má odvracet stejně, jako se
odvracejí postavy na obrazech. Tyto symboly naprosto správně poukazují člověka
k Bohu. Neboť Bůh je láska a moudrost sama, nedělitelně spočívající jedna
v druhé. U člověka tomu tak být nemusí. V lásce člověka ke zlému moudrosti
není. A tak i Alfons Mucha nad jiné, rozpoznal hlavní lidské ctnosti. Jsou
nikoli tři ale čtyři. Láska, moudrost, víra a naděje. Toto jsou zároveň ony
čtyři drahokamy lidství,
představované zde panely Rubín, Smaragd, Ametyst a Topaz. V tomto pořadí
by měly být uváděny, neboť tak se postupně jednotlivé ctnosti v člověku
utvářejí.
Je nepochybné,
že porozumění tomuto kvartetu nám přináší zcela nový pohled na toto dílo,
odhaluje nám jeho duchovní, vnitřní, běžnému pohledu skrytou hloubku. A nejen
to, stejně, jako nás uchvacuje pohled do struktury jednotlivých drahokamů, vybízí
nás, kdykoli na kvarteto pohlédneme, vnořit se do něj, hledat a nacházet
vzájemné souvislosti lásky, moudrosti, víry a naděje, duchovně se tak probouzet
a zušlechťovat. Toto Muchovo dílo, pokud jde o panó, je ze všech obsahově
nejvýznamnější. Je drahokamem samo o
sobě.
Ve spisech
Emanuela Swedenborga (Pravé křesťanské náboženství str.43) se dočítáme, že „...pravá láska – a tedy zejména Láska Boha Samého – se vyznačuje třemi rysy. „
Esencí lásky je milovat druhé mimo sebe sama, toužit se s nimi sjednotit a
učinit je šťastnými ze sebe samého.“ Stejné tři věci vytvářejí také podstatu
Božské Moudrosti, protože Láska a Moudrost jsou v Bohu jedním: zatímco Láska
tyto věci chce, Moudrost je uskutečňuje."
Panó PÉRO a PETRKLÍČ
Jiří Mucha ve své knize „Alfons Mucha“ v kapitole 18. str. 209 se zmiňuje o malé, v bílé
kůži vázané knížce, nadepsané „Myšlenky a
sny…“ , do které si A. Mucha zapisoval, co ho napadlo během práce, nebo uprostřed
noci.
„Lež je největší zlo na světě. Na lež umře
duch, pro pravdu musí umřít
tělo.“
„Láska váže ruce zlosti.“
„V umění pravda myšlenky musí být
doprovázena pravdou formy.“
„Miluj lásku pro ni samu, ne pro osobu, ke
které se vztahuje.“
„Na sebe se každý musí dívat černým sklem,
na druhé růžovým.“ …
„Láska je veselá, jen zlé svědomí je
smutné.“
„Slza v oku řečníka dělá někdy divy,
ale pláč vůdce může zahubit celé národy.“
„Umění je pomůckou, kterou sdělujeme světu
svou lásku.“
Camille Flammarion mu naznačil,
že to, co si zapisuje nemusí nutně pocházet z jeho hlavy, ale může být
diktováno bytostmi, jež se projevují prostřednictvím jeho osoby.
Z těchto drobných poznámek,
píše Jiří Mucha, se vyvinula praxe, do které ho zasvětil Flammarion, a které se
oddával po celý život: automatické psaní. Flammarion měl ohromnou vědeckou
popularitu, byl astronomem, přírodovědcem, spisovatelem, založil Francouzskou
astronomickou společnost, byl popularizátorem vědy a to nejen astronomie ale
např. i meteorologie a geologie, jedním z nejpřekládanějších autorů i u
nás. Věrný své době, bádal i v okultních vědách, snažil se proniknout i do
záhad posmrtného života. Mucha v něm nalezl člověka, se kterým ho poutalo
dlouholeté a vřelé přátelství, člověka, který dokázal svým vědeckým přístupem plně
uspokojit jeho touhu po opravdové vědě zabývající se touto problematikou.
Automatické
psaní je způsob komunikace se zemřelými nacházejícími se v duchovním světě
a anděly, případně posly z mimozemských civilizací. Člověk mající
schopnost takovéto komunikace se uvede do „stavu
zvláštního snění, a nechá svou ruku psát po papíře sdělení, která nejsou
kontrolována jeho vědomím.“
Tento svůj zájem o spojení s duchovním
světem se stal i námětem, který zpracoval do dvou souvisících panó, které
nazval symbolicky Péro a Petrklíč. Co nám v skrytu symboliky vypovídají?
PERO
Žena na obraze zaujímá nevšední
pózu. Její výraz je uvolněný až snivý, přesto plný očekávání. Oči jsou
přivřené, ústa sevřená a na uších má klapky ve formě dekorativního šperku proti
vnějšímu ruchu. V rukou drží péro – zašpičatělý brk k psaní a větévku vavřínu.
Symbolika je zřejmá: V tichu, bez rušivých podnětů zraku, sluchu, s pérem v ruce
spočívá ve stavu zvláštního snivého očekávání - propojení písmem sféry pozemské
s duchovní. Brk zde představuje písmo a vavřín pak potřebnou rituální
čistotu.
Pokračování se nachází na protilehlém panó s názvem:
PETRKLÍČ
Jak vidíme na tomto panó, žena
drží v ruce petrklíč. Jedná se o duchovní bytost - anděla, jejíž čistotu
symbolizuje kytice lilií za pasem. Petrklíč, symbol klíče otevírajícího bránu
nebes dokládá, že obě strany, anděl nebe
a člověk, jsou k vzájemné komunikaci prostřednictvím automatického písma způsobilí.
Postavy žen na protilehlých panó jsou obráceny tvářemi k sobě. Zřetelně jde
o vzájemnou komunikaci. To, že postavy jsou
odděleny samostatnými panó podtrhuje skutečnost, že se jedná o komunikaci mezi
dvěma světy, duchovním a pozemským. Jedná se tedy o soubor dvou obrazů, které
pouze spolu dávají Muchově symbolice její vnitřní smysl. Jedno panó bez druhého,
tento smysl ztrácí.
„Každého člověka uznávajícího existenci
duchů a andělů, vzrušovala vždy otázka, zda je možný přímý styk
s duchovními bytostmi, tedy, zda je možné s nimi komunikovat. Člověk
je stvořen Pánem tak, že může i v přírodním těle mluvit s duchy a
anděly, jak to bylo u Nejstarší církve (Adamské), protože sám je také duch.
Když ale později klesli lidé do smyslovosti,
tělesnosti a světskosti tak, že se nestarali o nic jiného, byla jim cesta
uzavřena. Jakmile však odstoupí smyslovost, do které člověk klesl, cesta se
otevře a člověk je mezi duchy a žije s nimi ve společnosti.
To však nemá nic společného se spiritismem,
který je projevem snahy lidí po styku s duchy. Neřídí-li tento styk Pán,
dochází ke styku s podvodnými duchy, kteří dovedou dokonale imitovat
způsoby zemřelých, a tak zavádět lidi na scestí.“ (Pohledy do tajemství Bible, str. 103)
Toto jistě platí i pro komunikaci prostřednictvím písma. Není ale smyslem tohoto výkladu posuzovat případné důsledky svévolného vstupu člověka přírodního světa do zapovězeného, nebezpečného světa duchů. Je však nutno před ním důrazně varovat.
Toto jistě platí i pro komunikaci prostřednictvím písma. Není ale smyslem tohoto výkladu posuzovat případné důsledky svévolného vstupu člověka přírodního světa do zapovězeného, nebezpečného světa duchů. Je však nutno před ním důrazně varovat.
Jiří
Mucha ve své knize o tomto údobí otcova života dále píše: „Duchové z otcova příbuzenstva psali česky, ale jiní mrtví přátelé
psali svým rodným jazykem. „Nikdy bych nebyl věřil, že bych vám mohl mrtev
psát. Protože hle, jsem mrtev a živý zároveň. Tolik jsem se bál zemřít a teď
jsem živ lépe, než předtím…“ (sděluje mu Raymond Poincaré, bývalý
pětinásobný francouzský premiér a prezident.)
Když pak postupně všichni přátelé z mládí zemřeli, přicházeli po
dvou, po třech na krátké noční návštěvy, rozprávěli a všechno bylo zase při
starém…
Nepřicházeli pouze přátelé z nedávné doby. Dlouhé konverzace psané
přesnou, klasickou němčinou, se zmiňují o přátelství z dřívějších
životů…“A teď jsi v zemi, kde jsem zažil ty nejkrásnější chvíle,
v Čechách! Jak se vyvine v nadcházejícím čase přátelství těchto dvou
národů!...Zdravím tě z celého srdce. Tvůj Goethe.“ …Ale neomezují se pouze
na společenské styky. Goethe mu velmi podrobně radil při malování posledního
díla, filozofického triptychu „Věk rozumu, moudrosti a lásky.“ (Alfons Mucha, str. 209 - 215)
Napomáhal mu dokonce se zachycením
postavy Všemohoucího. Byl to týž velký německý básník a dramatik Johann Wolfgang Goethe, který za svého života napsal o
Swedenborgovi toto: „Tak, jako každý, i já tíhnu k víře ve svět za
hranicemi viditelna a mám dostatek poetických sklonů a vůle k životu, že
dokonce i mé omezené já se rozpíná, aby zakoušelo Swedenborgův duchovní svět.“ (citace na www.swedenborg.cz)
Jak víme, Alfons Mucha z důvodu zhoršujícího se zdraví, pocitů úzkosti z nadcházející
války, obavami o osud země a nacistickém výslechu, dílo podobné Slovanské
epopeji ale obsahově ještě náročnější, neboť bylo určeno nejen pro národ, ale
pro celé lidstvo, Věk rozumu, moudrosti a lásky, již nedokončil. Zemřel 14. července roku 1939. Na stolku
zanechal lístek se sdělením: "Já se vrátím".
Pokud jde o
jeho dílo, vrátil se a zcela jistě jen tak brzy neodejde.
***
Poznámka: Mnohé ze symbolů nejsou nositeli jen jediného významu. To, co
v takovýchto případech je spoluurčující, je vztah v jakém se
nacházejí vůči ostatním symbolům a celkovému kontextu, v tomto případě, uvedeného
výtvarného díla.
Autor rozboru symboliky: Roman Kočur
Literatura: Sarah Muchová, MUCHA
Jiří Mucha, ALFONS MUCHA
Emanuel Swedenborg, Božská láska a moudrost,
překlad Mgr. Lenka Máchová
Emanuel
Swedenborg, Tajemství víry, překlad Mgr. Lenka Máchová Jan Samuel Mařík, Pohledy do tajemství Bible